ALFA

116.

*tato kapitola se odehrává ve stejném čase kdy Cristina bojuje s Dvanáctkou*

John:
Už pár hodin jsme kráčeli v temných chodbách metra. Jediný, kdo měl tušení, kde by mohla skupina Cate být, byl Chris. Ani on si však nebyl stoprocentně jistý, jestli se drželi původního plánu a šli správnou cestou. Nikdo totiž nevěděl, jestli jim nenastala nějaká výjimečná situace, a oni nemuseli směr cesty změnit.

Nikolai se celou cestu choval...zvláštně. A možná ani tohle slovo přesně nevystihovalo situaci. Od incidentu s Chrisem, na kterého ráno zaútočili dva mrtváci, nepromluvil ani slovo. Sice sem tam výhružně zavrčel, a to, když si druhý Štít dovolil pronést vlastní názor, ale jinak byl potichu.

Mlčky jsem ho sledoval. Šel první, přede mnou. Chvílemi se pozastavil a naklonil hlavu, jako by snad něco slyšel. Zase to jeho podivné chování.

Takhle to chvíli pokračovalo, dokud se nezastavil úplně. Nečekal jsem to, a tak jsem narazil přímo do jeho zad. On se s naštvaným obličejem otočil čelem ke mně a propálil mě nebezpečně očima. Pak se zadíval kamsi za mě, a nakonec stočil svoji hlavu ke zdi. Chvíli ji zarputile pozoroval, jako by snad čekal, že mu něco poví.

Vyměnil jsem si nechápavý pohled se zbytkem skupiny. Nikdo ho nechápal.

,,Slyšíš to taky?" zamručel hrubým hlasem a já se ošil. O čem to zas mluvil?

,,Ne...Co slyšíš Niku?" odpověděl jsem mu tiše a zadíval se mu do očí. Vypadal zmateně.

,,Hlasy. Přicházejí odtamtud...ty je opravdu neslyšíš?" zamumlal zmateně a prsten ukázal doprostřed tlusté betonové zdi. Otočil jsem se na ostatní a bezradně pokrčil rameny.

,,Nech to být Ni-"

,,Ne. Nenechám to být. Baví se o Cristině...a nejen o ní...jeden z těch hlasů chce zabít ty co přežili." zavrčel výhružně a zavřel oči. Nechápavě jsem ho pozoroval. Čím myslel ty přeživší? Mohla to být Cate? A čí hlasy slyšel?

,,Johne...Johne!" křikla po mě šeptem Autumn a já se potichu vzdálil od Nikolaie, který dál stál se zavřenýma očima u zdi.

,,Co je?"

,,Víš...možná je to hloupost ale...nemůže slyšet je? Přece je napůl mrtvák. Co když je díky tomu na ně...napojený?" řekla tiše a hodila po mě významný pohled. Na chvíli jsem se zarazil. Tohle mě vůbec nenapadlo. Ale znělo to logicky. Až příliš logicky na to, aby to nebyla pravda.

,,Co přesně říkají Niku?" otočil jsem se znovu ke svému veliteli, nechávajíc tak Tumn bez odpovědi. Chvíli bylo ticho, při kterém každý z nás propaloval Nikolaie nedočkavým pohledem, ale pak promluvil.

,,Tři živí...ale jeden je zraněný...je to žena..." po vyřknutí téhle věty mě zamrazilo. Byla dost velká šance, že se jednalo o Cate.

,,Musíme jít." poručil jsem okamžitě a dal se do pohybu. Nik ještě chvíli mlčky stál u své oblíbené zdi, ale pak sebou trhl a s rozšířenýma očima přešel ke mně. Nevěnoval mi jediný pohled, jen vyrazil napříč temnou chodbou a pokračoval dál v cestě.

Se zbytkem skupiny jsme ho následovali.

,,Co myslíš, že slyšel, když se tak tvářil?" zašeptala Tumn a já jen pokrčil rameny.

,,Netuším. Ale čím blíž jsme u Cate a Tiny...tím víc mi přijde, že je tu něco špatně." odpověděl jsem jí také šeptem. Ona jen zakývala hlavou a vzdálila se. Museli jsme být pořád ve střehu. Moc mrtváků jsme sice cestou sem nepotkali, ale člověk musí být stále opatrný.