ALFA

10.

,,Saldana!" Křikl asi po hodině zkoušení ostatních nováčků mé jméno MacCarthy. Cate mi pevně stiskla ruku a já se zvedla ze země, na které jsme spolu do teď seděly.

,,Klid to zvládneš." Zašeptala mi ještě do ucha a já si na tváři vykouzlila nejistý úsměv. Přišla jsem pomalu k MacCarthymu, který mě vyvedl ze sálu.

Prošli jsme delší chodbou, až mě dovedl k malé místnosti bez oken. Pokynul mi k nějaké židli, která vypadala jako lékařské křeslo a já se nervózně posadila.

,,Není čeho se bát Cristino. Jen Vám promítnu do mozku fikci, nemůže se nic stát." Řekl konejšivě a přešel do rohu místnosti. Chvíli něco hledal v šuplíku a pak si nasadil gumové rukavice. Vzal do ruky stříkačku. Mé oči se rozšířily strachem a zalapala jsem po dechu.
,,Nic to není, jen látka co omámí Váš mozek a připraví ho tak na fikci. Vyhrňte si rukáv prosím." rozkázal a já se zavřenýma očima vykonala co chtěl.

Ucítila jsem štípnutí a následně se propadla do tmy.

Hlava mě bolela jako střep a já malátně otevřela oči. Kolem mě stáli čtyři lidi, spíš děti. Vypadali dost vyděšeně. Postavila jsem se na nohy a bolest hlavy ustala.

,,Kde to jsme? Co se tu děje?" Zakřičela jsem na ně, ale oni mě ignorovali. Upřeně hleděli před sebe a po obličeji jim stékali slzy. Odvážila jsem se zadívat směrem za jejich pohledy a spatřila jsem ozbrojené muže, kteří šli směrem k nám.
,,Panebože musíme utéct! Hned!" Vykřikla jsem a pokusila se s nimi hnout. Ale oni pořád stáli jak přimražení. Ozbrojenci se pomalu přibližovali a já pomalu propadala panice.
,,Dělejte! Musíme vypadnout!!" Vyštěkla jsem a oni ke mně vzhlédli.

Konečně se dali do pohybu a já běžela na konci, za nimi. Chtěla jsem mít jistotu, že budou v pořádku. Běželi jsme lesem, ale oni nás pomalu doháněli. Zaslechla jsem zvuky střelby a pokusila se děti ochránit vlastním tělem. Jedno padlo k zemi a já ho okamžitě stáhla pod sebe. Střelba sílila. Ucítila jsem v zádech příšernou bolest a propadla se znovu do důvěrně známé temnoty.