ALFA

99.

Hannah:
Rozlámaně jsem otevřela oči a chtěla se chytit za svoji šíleně třeštící hlavu. V pohybu mi ale zabránily železná pouta kolem mých rukou. Vykulila jsem vyplašeně oči a cukla pažemi od sebe, marně doufajíc, že mi to pomůže. Nepomohlo. Hystericky jsem sebou začala házet, jak lapené zvíře v pasti.

Po chvíli bezúspěšného snažení o vyproštění jsem ustala v pohybu. Můj mozek pohltily obavy. Kde byli ostatní? A kde jsem byla vůbec já? A...Kdo mě spoutal?
Otázky bez odpovědi. Jediné co mě obklopovalo byla temnota.

,,Vidím, že už si vzhůru Hannah." promluvil hluboký robotický hlas. Při vyslovení mého jména mi po kůži přejel mráz. Přišla jsem si jak ve špatném hororu.

,,K-kdo jsi..." zašeptala jsem a pokoušela se v černočerné tmě rozhlédnout.

,,To není podstatné."

,,Proč si mě tu zavřel?!" zakřičela jsem, velmi hlasitě.

,,Protože jsi jiná. Každý Léčitel je jiný. Umí svojí energii...magii vložit do jiné bytosti a vyléčit jí tak. I přes veškerou mojí snahu, mé subjekty tuto schopnost postrádají."

,,Ty-ty si stvořil ty bestie! Ty odporný vrahu!" křikla jsem vztekle a zároveň cítila, jak se mi po tvářích začaly kutálet slané slzy.

,,Ano." zazněla jednoduchá odpověď, následovaná výbuchem smíchu, který zněl v podání umělého hlasu dost děsivě.

,,Kdo sakra jsi?! Bojíš se snad odhalení?!!" vyštěkla jsem a znovu zpupně škubla rukama.

,,Není podstatné kdo jsem. Nemám z tebe strach maličká, ten bys měla mít ty. To ty totiž, dnes zemřeš." pronesl ledově a mě naskočila husí kůže.

,,To ti neprojde!! Pusť mě!" ječela jsem jak smyslů zbavená a rvala za pauta na svých zápěstích. Cítila jsem, jak se mi chladivý kov zarýval do kůže, až mi z malých oděrek na rukách začala vytékat krev.

,,Bránit se můž-" se zapraskáním se spojení přerušilo a já sebou vyděšeně škubla. Co se sakra dělo teď?

Po tvářích se mi stále kutálely obrovské slzy, a společně s mým vzteklým chováním to muselo vypadat dost komicky.

,,Hannah?!" zaslechla jsem najednou povědomý hlas a následně mě oslepilo bílé světlo. Někdo otevřel dveře do téhle kobky...záchrana? 
Opatrně jsem vzhlédla a spatřila tělo černovlasého chlapce, které se rychle přibližovalo. Poznala jsem v něm Dereka, svého Štíta.

,,D-Dereku...díkybohu..."