ALFA

91.

Tina:
Netrpělivě jsem pochodovala po chodbě před kanceláři armádního generála. Musí nám přece schválit záchranou výpravu! Nikova skupina je určitě naživu...
Silně jsem si zkousla dolní ret. Musí být naživu.

Cesta do tábora byla příšerná. Ačkoliv jsme splnili cíl výpravy, nebyla jsem šťastná.
Nikolai byl někde tam venku a já ani nevěděla jestli je v pořádku.

Pomalu se blížila noc a Viktor přece říkal, že mrtváci jsou v noci nejvíc aktivní. A to mě děsilo asi nejvíc.

Projela jsem si rukou vlasy.  Ať už sakra vyleze ven! Křičela jsem v duchu na armádního generála lidstva a v myšlenkách ho proklínala. Co sakra řeší tak dlouho?!
Nervózně jsem si hrála s prsty na rukou a stále chodila v malých kruzích na chodbě.

Lehce jsem nadskočila když dveře naproti mě tiše vrzly, a vykoukla z nich hlava armádního generála.

,,Slečno Saldana, stále tu čekáte?" Zeptal se udiveně a já se z posledních sil držela na uzdě. Měla jsem chuť na nej řvát.

,,Ano, čekám na vaši odpověď." Kupodivu.

,,Omlouvám se slečno. Jinak, vaši žádost jsem schválil, ale nebudu svým mužům rozkazovat aby šli s vámi. Ať rozhodne velitel čety, který s vámi dnes byl  v akci. Viktor." Dodal a věnoval mi zvláštní pohled.

,,Ovšem. Děkuji pane." Odpověděla jsem zdvořile a měla se k odchodu.

,,Počítejte však s nejhorším. Nemáme o nich žádné zprávy už přes několik hodin." Chytil mě za rukáv a tím mě donutil ustat v pohybu.
S podmračeným výrazem jsem se mu vytrhla.

,,Stejně tam pojedu. Jsou to moji přátelé." Odsekla jsem a veškerá slušnost byla ta tam.

On mě pustil a já se bleskově vyřítila na dvorek před budovou. Musela jsem oběhnout členy svého týmu a říct jim, že nás čeká ještě menší prácička.

-----------

Konečně jsme seděli v terénním autě a jeli vstříc městu, kde se měla nacházet Nikova skupina. Lidé s námi nebyli.
Za Viktorem jsem nakonec ani nešla, chtěla jsem jet se svým týmem sama. Spíš jsem na něj neměla náladu, ale...

Celou cestu vládlo nepříjemné ticho. Cate byla nervózní stejně jako já a pohrávala si s rukojetí svého meče.
Jordan seděl za volantem, protože byl nejstarší a jako jediný uměl řídit. Autumn spala a Becca tupě zírala ven z okénka. Ve tváři se jí značily obavy. Počasí se horšilo. Nebesa ztmavly, vál silný vítr a z nebe se na zem začaly snášet malé sněhové vločky.

Ujeli jsme tak slabou hodinku, když Jordan zastavil.

,,Jsme tady holky." Oznámil a Cate bleskově vylétla z auta. Já ji okamžitě následovala.

Jordan vypnul motor auta a zanedlouho předemnou stála ukázkově seřazená celá moje skupinka.

,,Vůbec netuším kde je hledat...ani nevím jestli jsou stále naživu." Pronesla jsem tiše do skučícího větru a sklonila hlavu.

,,Ale my je najdeme." Pronesla pevně Cate a já se na ni vdecne usmála. Ostatní souhlasně přikývli.

Rozešla jsem se tedy po silnici, která směřovala k městu. Na jejím konci měl být most či co.

Vítr nepříjemně vál a chladil. Nedal se vůbec přirovnávat k úžasnému vánku na Ostrově.
Ostrov...náš domov.

,,Tino! Dívej...támhle je jejich auto!"