Evoluce udělala další krok vpřed. Lidé už nejsou nejvyspělejší rasou na Zemi.
Mladá Cristina se toho všeho stává součástí a odjíždí na Ostrov - výcvikovou školu pana MacCartyho pro lidi jako ona. Mutanty. Jejím úkolem a vlastně i všech ostatních li...
John: Z nepříjemného lehkého spánku mě probudily podivné zvuky, vycházející z druhé strany cely. Malátně jsem si protřel oči a pootočil hlavu tím směrem. Bylo šero, nic moc jsem neviděl, ale rozpoznal jsem obrys Nikolaiovy postavy. Seděl ke mně zády, hlavu měl natočenou ke zdi, kterou strnule pozoroval. Jeho ramena se lehce chvěla a obnažený krk se leskl potem. Delšími nehty drápal do svého polštáře, až z něj zbyly pouhé cáry.
Po chvíli bedlivého sledování svého velitele, jsem se odvážil zvednout z lůžka. On se stále nehýbal, a proto jsem k němu udělal pár opatrných kroků. Od včerejšího dne se mnou nepromluvil. Jeho oči zůstávaly mrtvolně černé, a kdyby se párkrát nepohnul, pochyboval bych o tom, jestli je vůbec ještě živý. Ano, tahle otázka mě tížila nejvíc. Byl Nikolai vlastně vůbec ještě člověk? Živý člověk? Odvážil jsem se dojít až těsně k němu. I přes to, že jsem tak narušil jeho osobní prostor, stále zůstával nehybný. Děsilo mě to.
Pomalu jsem mu pohlédl do tváře a opět tak spatřil ebenové nebezpečné oči. Ty mi však nevěnovaly žádnou pozornost a stále tupě provrtávaly zeď před sebou. Zase vypadal tak...bez života.
,,Niku?" šeptl jsem do ticha, které nás dva obklopovalo a dotkl se rukou jeho ramene. Dlouhou dobu se nic nedělo a můj Štít pokračoval v zírání do zdi. Pak se ale lehce pohnul a upřel své prázdné oči do mé tváře. Černé zorničky pomalu světlaly, až je nahradila důvěrně známá šedomodrá barva.
,,Všichni...jsou mrtví..." vydal ze sebe šeptem a bylo vidět, jak zadržuje pláč.
Každý Štít nese velmi špatně ztrátu členů ve své skupině. Bál jsem se okamžiku kdy mu vše co se stalo dojde...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Proto jsem neodpovídal a jen ho pevně objal. Dobře jsem si uvědomoval, že jako dvojčlenný tým jsme k ničemu. Zvlášť dvojice proximita a Štít. Bez Léčitele budeme odepsaní hned.
Tiše jsem setrvával v jeho objetí a nechal ho, aby to vše přijmul. Muselo to pro něj být těžké. Napůl je z něj bestie, které jsme měli pozabíjet. Přišel o většinu svého týmu a jeho šílená Španělka pobíhá někde venku. Stejně jako Cate...Přivřel jsem oči při myšlence na ní. Možná jsem se občas choval vážně jako idiot, ale měl jsem jí rád. Až příliš. A štvalo mě, že jsem jí to neřekl.
Museli jsme je najít. Museli jsme ven.
Pomalu jsem si v hlavě vytvářel plán. Nemělo by to být nic těžkého. Uchechtl jsem se a sklonil se k Nikově uchu. ... Odtáhl se a promnul si kořen nosu. Doufal jsem, že tu je někdo kdo nás hlídá i v tuhle hodinu. Jinak se nedožiju rána. Škodolibě jsem se zadíval na Nika.
,,Jaký to asi bude, když přijdeš pozdě a najdeš jí mrtvou? Rozsápanou jako laň. Zemře a bude to tvoje chyba, protože si nepřišel včas." zavrčel jsem a sledoval, jak se jeho tvář zkřivila bolestí. ,,Nebo by bylo horší, kdyby přežila, a zůstala s tím blonďatým vojákem? Už jen ta představa, že jí vlastní, že si jí každou noc bere. Protože proč by měla stát o tebe?" zasmál jsem se posměšně a ukročil vzad.
Nikovy oči opět nabraly temně černou barvu a navíc získaly agresivní odlesk. Svaly na šíji se mu napnuly a z jeho hrdla vyšlo zlověstné nelidské zavrčení. Aniž bych stačil jakkoliv zareagovat, přistoupil hbitě ke mě a vrazil mi ránu pěstí. Nečekal jsem útok tak rychle a tak jsem šel okamžitě k zemi. Bolestivě jsem si mnul čelist, ale nemínil se vzdát. Hra teprve začala.
Nik do mě na zemi stihl ještě kopnout, ale já se bleskově postavil na nohy. On opět zaútočil. Jen ztěží jsem se vyhýbal jeho ránám. Byl mnohem silnější, než jsem si pamatoval a navíc vypadal...ne on se i jako rozzuřený medvěd choval. Z úst mi vyšlo bolestné zaskučení, když jeho pěst znovu dopadla na moji tvář. Možná to nebyl dobrý nápad...
,,Hej vy dva idioti?! Co to jako děláte?!" štěkl na nás dozorce, který vběhl dovnitř cely. Ne, byl to velmi dobrý nápad. Musel slyšet, jak se rveme. Chtěl jsem mu něco odseknout a pak se na něj vrhnout, ale v tom mi zabránila ta pitomá hrouda svalů, která mě nemilosrdně přitiskla ke stěně, zcela ignorujíc dozorce u nás. Sakra. Takhle mi to nevyjde. Zaklel jsem v duchu.
,,O-on ví...kde j-je...C-Cristina..." zasýpal jsem ztěžka první věc která mě napadla, že by ho mohla zaujmout, protože jeho stisk na mém hrdle sílil. Černovlasému muži v mžiku přepnulo a svoji pozornost věnoval dozorci, který na nás nechápavě čuměl. Pustil mě.
,,Tak kde je?!" zavrčel hlubokým hlasem a mě naskočila husí kůže. Vůbec to neznělo jako Nik.
,,Nevím o co vám jde vy dvě hovada. Nějakou vaší mutantí čubku neznám, natož abych věděl, kde teď je. Třeba se někde kurví c-" začal vztekle ječet lidský voják, ale slova která zvolil, pro něj byla osudná. Nikolai byl v tomhle stavu nepříčetný, a téma 'Cristina' bylo pro něj ještě více citlivé. Jestli to bylo vůbec možné.
Sevřel mužovu ruku tak silně, až jsem po chvíli zaslechl křupání kostí, následované jekotem dozorce. Zavřel jsem oči. Věděl jsem, jak to skončí. Ještě chvíli jsem poslouchal skuhrání napadnutého muže, dokud se neozvalo lupnutí. Nikolai mu zlomil vaz...
Odvážil jsem se oči otevřít a následně jsem vyjekl. Nik stál kousek ode mě. Jeho nebezpečné oči se zavrtávaly do mých a mě opět naskočila husí kůže.
,,Niku...klid. Zvládli jsme to. Vyšlo to." vydal jsem ze sebe opatrně a čekal na jeho reakci. Po chvíli se začal opravdu uklidňovat, a nakonec přede mnou stál znovu ten Nikolai, kterého jsem znal.
,,J-Já jsem ho...zabil?" zeptal se tiše a pohlédl na tělo mrtvého vojáka. Kývl jsem a roztřeseně si projel rukou vlasy.
,,Ano, ale zasloužil si to. Niku, oni nás tady uvěznili a celou dobu nám lhali! Nemůžeš vůči němu cítit lítost!" vykřikl jsem skoro až zoufale, protože jsem teď opravdu potřeboval, aby se Nik sebral a neoplakával smrt nějakého mamrda.
,,Promiň...ublížil jsem ti moc?" změnil nakonec téma a hlavou kývnul k mé opuchlé čelisti.
,,Přežiju to. Ale opět se mi potvrdilo, že si do tý holky totálně zabouchlej." zašklebil jsem se na něj a on se zamračil. ,,A teď pojď, musíme rychle najít ostatní." zavelel jsem a přiběhl k tělu mrtvého muže. Vytáhl jsem z pouzdra na jeho opasku zbraň, a odjistil ji. No sice nic moc, ale furt lepší než jít 'na ostro'. Pak jsme spěšně vyběhli s Nikolaiem po mém boku ven z cely.
