ALFA

105.

John:
,,...jenže když se vrátili, ležel na zemi bez jakýchkoliv známek života."

...

,,Jak jste ho mohli nechat bez dozoru?!" Zavrčel jsem vztekle a frustrovaně si rukou projel vlasy. Ostatní měli jen sklopené oči a neodvažovali se vzhlédnout.

,,Poslala jsem pro dva lidské doktory. Myslím, že to v jakém je teď stavu dost souvisí s tím, co mu dávali na ošetřovně v injekcích." Odvážila se po chvíli rudovlasá dívka narušit ticho, které narušovalo jen mé nespokojené vrčení. Otočil jsem se k ní.

,,Fajn." Vydechl jsem.
,,Ale příště buďte tak laskaví, a poslouchejte mé rozkazy bez výjimek." Dodal jsem ještě nakonec.

Chvíli jsem ještě ztěžka oddechoval a snažil se nějak vstřebat prékérní situaci, ve které jsme se právě ocitli. Nehnuli jsme se z místa a Nikův stav se zhoršoval. Přestával jsem věřit, že to ještě dobře dopadne.

Bez váhání jsem vtrhl do místnosti, kde ležel v bezvědomí Nikolai. Tiše jsem zasebou zavřel dveře, ale neodvažoval se zadívat na ležícího muže na posteli. Říkali, že se to zhoršilo. Že ho ta nemoc pomalu pohlcuje a je jen otázka času, kdy se z něj stane mrtvák.

Proč to vlastně musel být on?

S povzdechem jsem se posadil na židli vedle jeho lůžka. Stále jsem měl ale sklopený pohled k zemi. Bezmocně jsem si složil hlavu do dlaní a nechal se zcela pohltit negativními myšlenkami. Bude vůbec někdy alespoň něco jako dřív?

Po chvíli přemýšlení nad minulostí jsem se konečně odvážil zadívat na svého velitele. Prudce jsem se nadechl. Přes levé oko se mu táhl obrovský šedý flek připomínající jizvu. Měl stejnou barvu jako šrám od kousance na jeho krku. Rty měl suché, rozpraskané do krve. Na prstech se leskly kratší černé drápy a jeho dech slábl každou sekundou. Každý by na první pohled poznal, že jeho tělo opouští...život.

,,Johne, přivedl jsem sice jen jednoho lékaře ale tvrdil, že ví přesně co s Nikem je." Zaznělo najednou od dveří a já zvedl hlavu. Pohled mi padl na alfu, která vstoupila do místnosti a následně na lékaře, který stál v těsném závěsu za ní.

,,Nech ho tady a odejdi." Zavrčel jsem nebezpečně a zabodl oči do muže v bílém plášti. Ten počkal až zmizí alfa za dveřmi, a pak se přiblížil k Nikolaiovu lůžku.

,,Dali mu látku, která omezuje jeho přirozenou mutaci. Proto ta nemoc postupuje tak rychle. Jeho regenerační schopnosti jsou zcela potlačené." Pronesl tiše a přejel prsty po Nikově paži.

,,Dá se s tím něco dělat?" Vydechl jsem otázku, která mě tížila jako kámen od doby, co ho pokousali.

,,Ano. Můžu se pokusit zastavit tu látku co mu dali a tím tak obnovit jeho regenerační schopnost. Nicméně, smiřte se s tím že tu nemoc maximálně zastavíme, ale neodstraníme. Už nikdy nebude jako dřív."

,,A...bude naživu?..."

,,Snad ano. Když ho tak vidím, nemoc zašla už velmi daleko. I tak ale udělám co budu moct." Pokusil se o mírný úsměv lékař a já k němu udělal pár kroků.

,,Proč nám pomáháte?" Otázal jsem se nedůvěřivě, ale dal jsem si pozor aby to nevyznělo nevděčně. Poslední věc kterou jsem potřeboval, bylo ztratit důvěru muže, který mohl zachránit Nika.

,,Víte, i když se tu stalo to co se tu stalo...ještě neznamená, že s tím každý z nás souhlasil. Jsem doktor ne voják, chtěl jsem jen chránit lidi...ale zabíjet kvůli tomu vás a schválně na vás něco testovat...je nelidské. Máme společného nepřítele, který je někde venku a místo toho abychom se snažili ho porazit...zabíjíme své spojence.
Prostě...chci jen dělat to co je správné, a nyní se zdá být nejlepším řešením připojit se k vám." Řekl a zadíval se mi pevně do očí.

Musel jsem uznat, že mě překvapil. Nečekal jsem od člověka taková slova. Ale byl jsem rád. Pokud mluvil pravdu a bylo tu více lidí, kteří nesouhlasili s tímhle chování k mutantům, znamenalo to, že můžeme získat spojence a tím i velmi důležité informace.

,,Opravdu jste mě potěšil doktore a doufám, že našemu veliteli skutečně pomůžete. Jeho ztráta by byla...nemyslitelná." Odpověděl jsem a vrátil se zpět ke svému místu na židli, aby lékař viděl, že se odsud nehodlám hnout.

,,Udělám co budu moct, ale jak jsem už řekl. Nemoc je velmi rozšířená. Neumím dělat zázraky." Vydechl a já se zakabonil. Z celého srdce jsem doufal, že to co mu teď 'provede' zabere. Neměl jsem totiž nejmenší tušení co bych dělal, kdyby Nikolai zemřel. Musel nás vést...

Děkuju za 19K přečtení!!❤ Btw...konečně celkem normální konec kapitoly, tak snad se vám líbil.😃