ALFA

92.

,,Tino! Dívej...támhle je jejich auto!"

Hned jak jsem tuhle větu uslyšela, zdravé myšlení mě zcela opustilo. Vzhlédla jsem ke Cate, která měla svůj prst namířený do zasněženého pole. Silně jsem si zkousla spodní ret a snažila se v chumelenici zahlédnout objekt, který by připomínal terénní auto. Přivřela jsme oči a zrychlila chůzi. Stále jsem nic neviděla, ale naděje že spatřím Nikolaie živého mě hnala kupředu. Hnědé dlouhé vlasy se mi cuchaly v silné vánici a já v tu chvíli litovala, že jsem si neudělala alespoň culík.

,,Tino! Zpomal!" křikla na mě přes hučící vítr Autumn, ale já jí nevnímala.

Sníh se mi lepil na látkovou lidskou uniformu a já se otřásla chladem. Má pravá uniforma ještě nebyla opravená, a já tak byla nucená vzít si obyčejné 'maskáče'. Což znamenalo že i přes velké množství teplého spodního prádla jsem mrzla. Teď jsem lidské vojáky skoro obdivovala, že při dnešní akci neumrzli.

,,Cristino!" štěkla těsně u mého ucha Cate a já vyděšeně nadskočila. Stála kousek ode mě, stejně jako zbytek mého týmu a propalovala mě pohledem.

,,C-Co?" zakoktala jsem a pokoušela se zastavit své drkotající zuby.

,,Nemůžeš nám takhle utíkat! Jsi Štít sakra!" zakřičela na mě, ve snaze překřičet vánici, která nás obklopovala. Sklonila jsem hlavu. Měla pravdu.

,,Omlouvám se." zahuhlala jsem, ale pochybovala o tom, že to někdo slyšel.

,,Tak už běž ať tu nezmrzneš. Ale ne, že se zas rozeběhneš napříč téhle bílé tmě bez jediného slova." pokárala mě Tumn a já jen kývla.

,,Nejsi jediná kdo má starosti...to ale neznamená, že se slepě rozeběhneš za mým prstem." zamumlala Cate a já se k ní otočila čelem,stále pokračující v chůzi. Neodvážila jsem se však cokoliv říct.

,,To auto přece nemůže být tak daleko ne!?" zakřičela najednou Becca našim směrem.

,,Já vím! Ale přes ten debilní sníh není nic vidět!" odpověděla jí stejně hlasitě Cate.

,,Tak prostě mlčte a pokračujte v cestě!!" ozvala se za námi Autumn. Chtě nechtě jsem se musela usmát. Po probuzení je Tumn vždycky nepříjemná.

,,Autumn!!" zaječely na ní Becca s Cate naráz a můj úsměv se rozšířil.
Pokračovali jsme co nejrychleji, jak to jen sníh dovoloval, v cestě. Přestávala jsem po chvíli cítit nohy. Měla jsem vážně pocit, že se ze mě stával rampouch.

,,Holky!! Myslím že ho vidím!" křikl Jordan a my se okamžitě otočily jeho směrem. Bez dechu jsme s Cate v poklusu běžely za ním, v patách s Beccou a Tumn.

A Jordan měl pravdu. Za chvíli před námi stanulo obrovské zasněžené terénní auto. Bezmyšlenkovitě jsem se vrhla ke dveřím, a chmátla po kličce.

Nic.

Zamčeno.

,,Koukejte odemknout sakra! Přišli jsme vás zachránit!" zaječela Autumn a já se i přes to, v jaké jsme byli situaci, musela znovu usmát.

Během okamžiku jsem uslyšela tiché cvaknutí, značící odemknutí dveří. Bez váhání jsem zkusila dvířka otevřít znovu. A tentokrát se to opravdu povedlo. Uvnitř auta se choulily dvě osoby. Zaostřila jsem. Panebože...
Sklouzla jsem pohledem k Johnovi, který svíral v náručí smrtelně bledého Nika. Dřív než jsem ale stihla jakkoliv zareagovat, Cate mě bleskově odstrčila a vrhla se své blonďaté proximitě kolem krku. Alespoň tak, jak to Johnova poloha dovolovala.

Zůstala jsem strnule zírat na Štíta Johnovy skupiny. Vypadal jako mrtvý.

,,C-Co se mu...stalo?" vyklouzlo ze mě. Nedokázala jsem od jeho těla odtrhnout pohled. Na krku měl obrovskou ránu. Vypadala skoro jako...kousanec?!

Znamená to, že se stane jedním z nich?!

,,Pokousali ho..." zašeptal a mě se po tváři začaly kutálet slzy.

,,Sakra Johne a kde jsou ostatní?!" vykřikla Autumn.

,,Přežili jsme jen my dva." odpověděl pevně a zadíval se na Cate, která mu pohled opětovala. Musela být ráda, že je v pořádku. Na rozdíl od...něj.

,,A proč jste neodjeli autem?" zeptala se opět nechápavě Tumn.

,,Klíčky měl lidský voják..." zašeptala blonďatá proximita a my sklopily pohled...
Bylo to hrozné. Jak mohli všichni tak rychle a tragicky zahynout?

,,Tino, ustup. Zkusím ho aspoň trochu vyléčit." strčil do mě Jordan a já se probrala z transu. Tiše jsem ustoupila a odvrátila pohled, když se Jordan dotkl obrovské rány na Nikolaiově krku.
Co když to nepřežije?
Pokoušela jsem se nevzlykat, ale přišlo mi to teď jako nadlidské úsilí.
Ucítila jsem jak kolem mě někdo obmotal silné paže a zabořila jsem tomu člověku hlavu do ramene.

,,Klid...určitě bude v pořádku." zašeptala mi ta osoba do ucha a já po hlase poznala Beccu. Jindy by mi asi přišlo absurdní, že mě objímá zrovna ona ale teď mi bylo všechno jedno. Jediné na čem mi záleželo byl Nikolai a jeho zdraví. Nevnímala jsem nic okolo, ani sníh, který se mi lepil na oblečení a nepříjemně studil. Čas se pro mě zastavil.

,,Krvácení se mi podařilo zastavit a ránu zacelit...ale je moc zesláblý na to, aby se teď probral. Ztratil mnoho krve. Musíme ho dostat co nejdřív na základnu." rozkázal náš rudovlasý léčitel a já se odtáhla od Beccy. Věnovala jsem jí slabý úsměv a otočila se čelem k ostatním.

John s Jordanem vzali jeho nehybné tělo z auta a my se rozešli směrem k tomu našemu. Vedla nás Tumn, protože jako jediná věděla kde zhruba 'parkujeme'. Celou cestu jsem tupě hleděla před sebe a v hlavě se mi honily divné myšlenky. Tolik věcí jsem mu neřekla...a třeba už ani nikdy nebudu mít šanci.

Marně jsem si otírala otravné slzy z tváří. Přišla jsem si jak špatně utěsněný kohoutek. Nechtěla jsem brečet, chtěla jsem být silná.
Ale když jsem ho viděla...jak ležel celý bílý v Johnově náručí s krvavou ránou na krku...něco se ve mě zlomilo. On na mě vždycky dával pozor. Bál se o mě, aby se mi něco nestalo...

Mohlo to být vzájemné?

Mlčky jsme došli k našemu autu. Cate s holkama a Johnem si sedli do prostřední části auta, a mě nechali s Nikolaiem samotnou vzadu.
Byla jsem jim vděčná.
Mohla jsem nerušeně sledovat jeho havraní vlasy, plné neroztátých vloček a ztrácet se ještě hlouběji ve svých myšlenkách a pocitech.