ALFA

108.

Tina:
Mlčky jsem sledovala Viktorova záda a neodvažovala se promluvit. Od chvíle co nás Tumn zachránila a zůstala tak sama na místě plném mrtváků, panovala v naší, teď už o dost menší skupince nepříjemná atmosféra. Cate se stále velmi zlobila na blonďatého velitele lidské čety a já netušila, co dělat. Vnitřně jsem totiž cítila, že je Autumn živá. Ale to jsem jí takhle těžko mohla říct.

Šli jsme v naprosté tmě napříč chodbou, vedeni Viktorem. On sice svítil malou baterkou před nás, nicméně nebylo to nic závratného. Viděli jsme si maximálně na špičku nosu.
Všude byla cítit hniloba, až mi naskočila husí kůže. Nahánělo mi to tu opravdu hrůzu.

,,Já už na to kašlu. Přišli jsme o Distance a spoustu vojáků...jak chcete v takovém počtu porazit dvanáctku?? Nemáme nejmenší šanci a vy všichni to víte." Zavrčela zničehonic Becca, a ostatní ustali v pohybu. Včetně mě.

,,Já souhlasím. Nechci v tomhle pokračovat. Rozumnější by bylo spojit se se základnou a povolat posily." Vložila se do toho Cate a já pomalu cítila, jak se napětí mezi námi ještě více zvyšuje.

,,Přestaň plácat nesmysly. Jediný vchod je zavalený, takže pokud se chceš zkusit proškrábat ven betonem, tak prosím. Zkus to." Zamručel jedovatě Viktor. Zamračila jsem se.

,,To by se ti líbilo, viď? Udělat z nás blázny ještě předtím, než nás přivedeš do pasti. Abys věděl, nevěřím ti ani slovo!" Štěkla po něm nepřátelsky na oplátku Becca. Vypadali jako dva rozzuření psi a byla jen otázka času kdy se do sebe pustí. Tomu jsem samozřejmě musela zabránit.

,,Nechte toho!" Křikla jsem s nakrčeným obočím a ostatní zmlkli. I já se teď musela podivit nad tím, jak tvrdě můj hlas zněl.
,,I když souhlasím s vámi a nejraději bych odsud okamžitě odjela, je pravda, že jediná cesta odsud je zavalená. Musíme jít přes dvanáctku. Nemáme na vybranou."

,,Neříkej mi, že mu to věříš! To bys byla jinak opravdu hloupá!!" Vyjela na mě krátkovlasá proximita s bojovně vystrčenou bradou. Vůbec nedbala na Jordana, který se ji snažil upokojit.

,,Becco nemůžeš-"

,,Sakra zmlkněte! Něco sem jde." Zavrčel na nás tlumeně jeden z Vikových mužů a tím tak utnul naší rozvášněnou debatu. Nespokojeně jsem tedy odvrátila pohled od své drzé Proximity a stiskla v ruce pevně jílec meče.

Když celá naše skupinka utichla a nastalo mučivé ticho, opravdu jsem zaslechla z temnoty chodby před námi tichý šrum. Jakoby si někdo vzal Viktorovu radu k srdci, a šel se skutečně prodrápat betonem na svobodu.

Přejel mi mráz po zádech. Podivné škrábání zesilovalo, takže jsem usoudila, že se to přibližuje. Vystoupila jsem do čela skupiny, s Cate a Beccou v zádech.

,,Je to klimatizační šachta...pravděpodobně jí využívají, dostanou se díky ní všude. Raději pojďme rychle pryč, než nás zaregistrují." Šeptl Viktor a já jen bázlivě přikývla.

Naše menší skupina se tak dala opět do pohybu. Doprovázelo nás znovu mrtvolné ticho, nikdo se teď nechtěl hádat. I když na Becce a Cate jsem viděla jasné opovržení. Nechtěly jít dál. Ovšem teď neměly na výběr.

Poslouchala jsem svůj splašený dech a snažila se ho uklidnit. Pořád jsem byla tak napjatá...
Skousla jsem si spodní ret a hlasitě vydechla vzduch z plic. V ruce jsem stále pevně držela rukojeť své jediné zbraně, přišla jsem si tak aspoň trochu chráněná.

Viktorova ruka zničehonic vystřelila vzhůru, aby nám blonďák naznačil, že máme stát. Okamžitě jsem ho poslechla a rozhlédla se kolem. Nic jsem ale neviděla.
Krev mi ztuhla v žilách, když jsem za námi zaslechla těžký sýpavý dech. Mohlo to být par desítek metrů od nás...

Rychle jsme s Viktorem přeběhli na konec skupiny, abychom případně kryli ostatní. Podivné zvuky se blížily...
Vyměnila jsem si pevný pohled s Cate a pozvedla svůj štít. Viktor vedle mě sáhl k opasku pro svojí pistoli.

Věděla jsem že už jsou tu. Neviděla jsem je, ale cítila. Cítila jsem tu odpornou chuť zkaženého masa na horním patře. Slyšela jsem skřípění jejich drápů, když jimi naráželi do betonu na zemi. Slyšela jsem jejich zlověstné vrčení.

Přivřela jsem oči a nahrbila se, Viktorova baterka ozářila jejich vychrtlé končetiny. Byli tak blízko...
Tentokrát jsem nečekala až zaútočí oni jako první. Chtěla jsem to být já, kdo je zaskočí a překvapí. Cítila jsem sílu své skupiny a byla si jí jistá víc než kdy dřív.

Ladným skokem jsem překonala vzdálenost, která nás od sebe dělila. Ozvalo se zavřísknutí, když do masa prvního mrtváka zajelo ostří mého meče.
Cate s Beccou se nenechaly dlouho přemlouvat a okamžitě zaujaly svá místa po mém boku. Bylo to možná díky malému prostoru, který mrtvákům nevyhovoval, protože nemohli skákat...ale cítila jsem se silnější. Můj meč je nemilosrdně zbavoval života a já byla soustředěná jako nikdy.

Ve tmě se mi bojovalo lépe.

Zdálo se to jako sen, rychle jsme je zaháněli k ústupu. Jordan byl v bezpečí na konci skupiny a dával na nás pozor. Sebemenší zranění okamžitě vyléčil. Asi nechtěl nic riskovat.
Pomalu jsem se začala usmívat. Nečekala jsem, že je zaženeme tak snadno.

Bohužel jsem byla opět strhnutá ze svého obláčku do kruté reality.

,,Becco!!"

Ahoj!
Děkuju moc za víc jak 24K přečtení...mám hroznou radost! 🙈
Taky se chci moc omluvit lidem, kteří včera čekali novou kapitolu 😪😞 jsem nemocná a neměla jsem vůbec čas psát.
Hlavně poslední dobou nemám vůbec myšlenky na psaní. Jsem prostě lenoch líný. 😶
Budu ráda za každý komentář a hvězdičku, protože přesně to jsou věci které mě motivují psát dál. ❤