Evoluce udělala další krok vpřed. Lidé už nejsou nejvyspělejší rasou na Zemi.
Mladá Cristina se toho všeho stává součástí a odjíždí na Ostrov - výcvikovou školu pana MacCartyho pro lidi jako ona. Mutanty. Jejím úkolem a vlastně i všech ostatních li...
John: Už uplynulo několik hodin od doby, kdy Cate i se svým týmem odjela na novou misi. Díky domu jsem byl už od rána lehce podrážděný. Celá tahle 'akce' mi začínala dost smrdět.
Momentálně jsem seděl v jídelně a žvýkal chleba. Kolem mě seděli dva zbylé alfa týmy, které jakoby zázrakem neměli naplánované žádné mise. Armádní generál mi to odůvodnil tím, že Cristinin tým je jediný, který má všechny členy bez vážnější újmy. Ano, sice byla pravda, že zbytek našich alf měl mezi sebou nějaká zranění, ale nepřišlo mi to tak děsné, aby zůstávali zavření na základně. Byla snad sakra krizová situace ne?!
Další záhadou mi bylo, že ostatní žáci z Ostrova nepřijeli. Sice obyčejné alfy přijeli den po nás...ale bety i omegy zůstávali ve škole, zcela odříznutí od nás. Toto mi bylo odůvodněno tím, že si MacCarthy přeje prodloužit trénink našich slabších. Jenže mě to přišlo jako blbost. Kdyby MacCarthy chtěl změnit původní plán, věděl jsem, že bychom byli první, komu by to dal vědět.
Všechny tyhle myšlenky mě sžíraly uvnitř mé hlavy, a mé podrážděnosti to moc nepomáhalo. Přišel jsem si jako zavřený v kleci. Lidští vojáci seděli co nejdál od nás a stranili se nám, co nejvíc to šlo.
,,Si v pohodě Johne?" zeptala se mě jedna proximita, která se mnou seděla u stolu. Mia.
,,Ani...ne." vydechl jsem popuzeně a ovládal chuť hodit po těch idiotech v maskáčích svoji snídani.
,,Chovají se od rána divně viď?" zašklebila se Mia, když si všimla mého vzteklého pohledu.
,,Celý je to divný. Bety měly přijet včera večer..." ozvala se další alfa u mého stolu a já jen kývl. Fakt, že si těchto okolností všímali i ostatní, znamenal, že se něco opravdu chystalo.
,,Půjdu omrknout Nika, měl by se brzy vzbudit. Tak pak snad něco vymyslíme. Vy mezitím zůstávejte na pokojích a nevylézejte ven, jasný? Musím zjistit, co se děje." zamručel jsem ke všem varovně. Odpovědí mi bylo kývání na souhlas.
Po chvíli jsme se všichni zvedli, a v hloučku vypadli z jídelny. Vojáci nás mezitím doslova zabíjeli pohledy. Co se to tu sakra děje?
Venku na dvorku jsem se od ostatních oddělil, a zamířil si to za svým velitelem. V duchu jsem se modlil, aby se dnes opravdu probral. Potřeboval jsem to s ním všechno projít. Mlčky jsem vstoupil do budovy, která nahrazovala nemocnici. Bílé chodby se zdály nebezpečnější než obvykle a nepříjemný zápach dezinfekce jakoby zesílil.
Zlehka jsem otevřel dveře od Nikolaiova pokoje a čelil jsem tváří v tvář nějakému doktorovi. Tvář se mi zkřivila vzteky. Muž, oděný v bílém plášti byl sehnutý u Nikova bezvládného těla a v ruce držel injekční stříkačku.
,,Co to kurva děláte?! Říkal jsem vám snad jasně, že chci, aby jste mi dávali vědět o všem, co s ním hodláte provádět!" štěkl jsem po něm a on se nahrbil strachy. Nedivil jsem se mu. Z očí mi šlehaly blesky a měl jsem chuť ho na místě uškrtit.
Udělal jsem pár kroků k němu, a on dělal automaticky kroky dozadu. Takhle jsme se pohybovali přes celý pokoj, dokud nenarazil do zdi. Vítězně jsem se usmál a vztáhl k němu ruku. Nelítostně jsem ho za límec vyzvedl do vzduchu a přirazil znovu ke zdi.
,,Tak budeš mluvit?!" zavrčel jsem výhružně do jeho obličeje, bledého strachy.
,,J-já se o-omlouvám...dělám j-jen t-to co mi n-nařídí...v-velitel." zakoktal a já přivřel oči. Věděl jsem, že v tom má prsty ten nepříjemnej starej parchant.
,,Ptám se. Cos. Mu. Píchnul. Kurva!" zaječel jsem na něj.
,,Okamžitě ho postavte na zem!" ozval se za mnou výhružný hlas a já se otočil. Ve dveřích stál nějaký voják a mířil na mě svojí zbraní. Splnil jeho přání. Pustil jsem tu bílou krysu, která okamžitě dopadla se žuchnutím na zem. Jak pytel hnoje. Ubohé. S pobaveným výrazem jsem se zadíval na vojáka, který v ruce držel odjištěnou pistoli.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,A co teď? Zabiješ mě?" otázal jsem se ho posměšně a přiblížil se k němu. Měl jsem chuť ho rozsápat a měl jsem na to právo. Neměli zavírat lva do klece.
Udělal jsem k němu další krok, když mě zastavil pohyb na Nikově posteli. Bleskově jsem se k němu otočil a spojil tak pohled s modrýma očima. Jeho rty se zvlnily. Snažil se mi něco říct? Přivřel jsem oči a konečně pochopil...'Uteč.'
,,To nechám na jiných." ozval se znovu voják za mými zády a já téměř okamžitě ucítil v zátylku tupou bolest.
