ALFA

78.

Tina:
,,...Držte se u mě a poslouchejte rozkazy." Dokončil Nik svůj monolog, ze kterého jsem zaregistrovala pouze poslední větu a věnoval nám menší úsměv.

Před chvíli jsme totiž přistáli na letišti vojenských kasáren. Nikolai se na nás opět konejšivě usmál, jakoby nám četl myšlenky a pak otevřel malá dvířka, která nás měla odvést do krutého reálného světa.
Každý z nás se mlčky zařadil a čekali jsme, až se svým týmem vystoupí náš velitel jako první.

Když nad tím tam přemýšlím. Bylo nás vlastně docela málo. Čtyři týmy, to znamená dvacet lidí. Samozřejmě že zítra měly přijet obyčejné alfa týmy, kterých byl už hojný počet, ale i tak se ve mě usídlil opět divný pocit.

Vyčkala jsem, až vystoupí poslední z hlavních alfa týmů a pak jsem se vydala k východu i já se svojí skupinou.
Téměř okamžitě do mě udeřil ledový vítr až jsem byla nucena přitáhnout si svojí tenkou bundu blíže k tělu. Jak jsem předpokládala, v USA byla zima. A to pořádná.
Mlčky jsem si dala ruce do kapes a s děvčaty a Jordanem v zádech jsem se vydala směrem k menší skupince lidských vojáků, u kterých stály i ostatní hlavní alfy.

,,Tak, jsem rád, že už jsme kompletní." Zazněl hlas mohutného muže v letech. ,,Jsem Daniel Hardy, generálmajor a rád bych vás a vaše jednotky tímto přivítal na naší hlavní základně.
S nejdůležitějšími pravidly vás, tuším, nemusím seznamovat. Jistě jste na ně zvyklí i ze své výcvikové školy.
Nyní se přesuneme do obytné části, kde vám ukážu vaše pokoje. Pak bych požádal vašeho velitele a jeho poručíky, aby se dostavili do hlavní budovy, kde budete seznámeni se situací a následnými akcemi." Dořekl svůj předlouhý proslov a zadíval se Nikaloaiovi do očí. Bezpochyby myslel tím velitelem jeho a poručíky ostatní štíty...tím pádem i mě.

Seřadili jsme se na povel a vyrazili za vojáky. Daniel, nebo-li generálmajor nám ukázal naše malinké skromné pokoje v mohutné obytné budově, přesně jak slíbil.
A poté nás požádal, abychom šli za ním do hlavní budovy, za jejich armádním generálem.

Celou cestu sněžilo a vál nepříjemný studený vítr. Byla to hodně velká změna oproti snovému počasí na Ostrově, ale co se dalo dělat. Tohle byla naše povinnost. Ani jsem si nevšimla, když se Nikolai stáhl z čela skupinky a přešel ke mě.

,,Vše bude v pořádku." Pronesl chlácholivě a já se na něj vděčně usmála. Zlehka se dotkl mé ruky a já ji okamžitě silně stiskla. Věnoval mi zářivý úsměv a já se po delší době trochu uvolnila.

Potřebovala jsem ho teď jako oporu. A on tu byl. Jako vždycky, když jsem byla v úzkých.

Ahoj! 😝
Vím vím. Jsem ostuda a zase přidávám kapitolu dost pozdě. Ale jsem poslední dobou hrozně líná (opravdu hodně) a nic se mi nechce dělat. 🙈 I tak ale doufám že jste si kapitolku užili!
Děkuju za veškerou podporu, jste moji malí úžasní mutantíci. ❤
Love ya!