ALFA

90.

Autumn:
Mlčky jsem sledovala Jordana, jak se zatnutou čelistí léčí Tininu nohu. Kolem jejich těl byl světle zelený zamlžený opar a cítila jsem v nose rusovláskovu magii. Úžasné... Zaměřila jsem pohled na zranění Cristiny. Potrhané maso se dávalo opět dohromady, až se přes něj nakonec natáhla lehká světle růžová kůže. Vypadala dost křehce.

,,Tak...máš to vyléčené, ale jen povrchově. Bude pár hodin trvat než se sval uzdraví úplně, a budeš moct nohu využívat bezproblémově." pronesl s úsměvem Jordan a Cristina mu s pobledlým obličejem poděkovala.

,,Jak to myslíš 'jen povrchově'?" otázal se nechápavě Viktor a projel si rukou zpocené plavé vlasy.

,,Dokážu vyléčit každé zranění, ale u těch vážnějších, které měla třeba teď Cristina, je to trochu složitější. Zacelím jí ránu a pospojuju díky magii tkáň, ale tělu i přes to chvíli trvá než postižené místo zcela zregeneruje. Cristina teď bude schopná normálního pohybu, ale při větší zátěži jí noha může bolet nebo úplně vypovědět službu." odpověděl zrzavý mladík a blonďák se zarazil.

,,A nemůže se jí teď nic stát?"

,,Klid Viku. Budu v pohodě." odpověděla za Jordana Cristina, která se pomalu vyškrábala na nohy. Přejela jsem jí pohledem a neubránila se pobavenému úšklebu.

Její uniforma byla na stehně roztrhlá a obnažovala tak většinu její nohy. Vůbec jsem netušila co bude dělat zase venku, kde byl napadnutý sníh. Uniforma sice sama hřála, ale když byla takhle poškozená, začala jsem o jejích schopnostech dost pochybovat.

Mého pobaveného pohledu si všimla Becca, a zpražila velitele lidské čety nepříliš hezkým pohledem. To už jsem se k nim musela otočit zády, protože bych jinak vyprskla smíchy. Zabloudila jsem očima na Cate, která se stále válela na zemi.

,,Ehm...Jordane? Co budeme dělat s Cate?" vyklouzlo ze mě pobaveně a pomalu jsem přešla k naší proximitě, aniž bych věnovala pohled ostatním za sebou.

,,Měla by se brzy probrat, do té doby ji budeme muset nést." vydechl rudovlasý léčitel a já pokrčila nos. No výborně.

Pár vojáků zvedl Cate na rozkaz Jordana ze země, a my tak mohli pokračovat v cestě. Zatetelila jsem se štěstím, když jsem zjistila, že jeden z vojáků nesoucích naší proximitu, byl ten pohledný brunet, co se mi líbil.

Celou cestu jsem sledovala jeho svalnatá záda před sebou, a přemýšlela nad jeho jménem.

,,Pane, blížíme se k východu z kanalizací." ozvalo se zepředu a já se hlasitě nadechla. Tohle už by mělo být lehké. Umístíme na správné místo bombu a pojedeme zpátky na základnu...
Tok mých myšlenek byl záhy přerušen, když se přede mnou ozvalo šílené zaječení. Cate vyskočila na nohy, tvář plnou vyplašení a přeměřovala si nedůvěřivě dva vojáky co ji donedávna nesli. Vypadala jako divoké zvíře. Vyděšená veverka haha.

,,Čemu se sakra tlemíš?!" štěkla po mě stále s nazelenalým obličejem a já se kousla do jazyka, abych nepropukla v hlasitý smích.

,,Cate uklidni se. Za chvíli vylezeme do ulic města, musíš se soustředit." okřikla jí Cristina a já na ní pobaveně vyplázla jazyk. Modrooká proximita jen něco tiše zavrčela, načež mě zavraždila nenávistným pohledem.

Pomalu jsme došli (teď už konečně všichni po svých) k úzkým schůdkům vedoucím někam nahoru, do silnic zničeného města.
Opatrně jsem se zadívala na naší velitelku, a když na mě kývla, rozešla jsem se k provizornímu 'žebříku' jako první. Kovové příčky mi nepříjemně podkluzovaly pod nohama a já měla co dělat, abych se udržela. Když už jsem byla kousek od poklopu, který vedl do centra města, vytvořila jsem v ruce menší ohnivou kouli a zamířila dlaní na svůj cíl. Poklop vystřelil do vzduchu a já se otočila.

,,Průchod je volný! Můžete jít!" křikla jsem do temnoty pod sebou na ostatní a vyškrábala se ven na prašnou silnici.

Poslušně jsem počkala až vyleze ven zbytek mé čety a očekávala další rozkazy.

,,Takže, podle mapy bychom se měli nacházet vážně nepatrný kousek vedle bývalého obchodního centra. Na jeho střechu umístíme bombu a zapneme pětačtyřicetiminutový odpočet, to už by jsme měli být v bezpečné vzdálenosti.
Samozřejmě musíme cestu zpátky značně urychlit." oznámil můj pohledný brunet Viktorovi a ten jen kývl. Pak se otočil na Cristinu, nebo lépe řečeno na její nahou nohu. Uchechtla jsem se.

,,Zvládneš to?" optal se a v jeho hlase byla znát starost.

,,Jasně...nedělej si kvůli tomu starosti. Pojďme. Nerada bych narazila na další skupinu mrtváků." odpověděla mu naše velitelka a na rtech se jí vytvořil jemný úsměv.
Naše desetičlenná skupinka se dala opět do pohybu, s Viktorem a Cristinou v čele.

,,Tu bombu tam půjdou umístit jen dva, zbytek počká dole v hale. Byl bych rád kdybys semnou šla ty." obrátil se k drobné brunetce plavovlasý muž a já se pobaveně zahryzla do rtu.
Její odpověď jsem ale neslyšela, protože moji pozornost zaujal hnědovlasý voják. Věnoval mi roztomilý úšklebek.

,,Jinak...jsem Chris." pronesl jakoby nic a já okamžitě zrudla. Jak sakra mohl vědět, že celou dobu přemýšlím nad tím, jak se jmenuje?

,,Autumn." odpověděla jsem pouze a držela svůj pohled na zemi.

,,Zajímavý způsob prvního setkání, co?" zasmál se a já se k němu přidala.

,,To ano..." odpověděla jsem tiše a dál jsme šli mlčky. On asi mlčel, protože nevěděl co říct, no a já se styděla cokoliv říct.
Následovali jsme vojáky před sebou a já očkem hlídala Jordana, abych ho ochránila před případným útokem. Brala jsem roli distance velmi vážně.

,,Jsme na místě. Počkejte prosím tady. S Cristinou jsme hned zpět." zavelel blonďák a během okamžiku zmizel s Tinou za polorozpadlými dveřmi.

My se mezitím posadili na zem. Cate škemrala o něco k jídlu, nad čím jsem se samozřejmě musela smát, takže mě modrooká proximita podruhé zabila pohledem.
Vojáci řešili hezký zadek Cristiny a nemožné chování Viktora a já a Chris jsme seděli naproti sobě v absolutním tichu. Kolem se válely trosky a všude byl cítit zápach hniloby.

Romantika.

,,Kolik ti vlastně je?" protla ticho Chrisova otázka.

,,Osmnáct."

,,Páni...to jsi celkem mladá. A to bych se vsadil že Cristina bude ještě mladší, nemám pravdu?"

,,Ano...je o necelý rok mladší než já. Osmnáct jí bude za pár měsíců."

,,Zvláštní..." pronesl zadumaně, hledíc na své boty.

,,Proč myslíš?"

,,Je tak mladá a přitom je...tady." odpověděl a zahleděl se mi hluboko do očí. Jeho duhovky byly tak nádherně zelené...
Už jsem se mu chystala něco říct, ale zabránila mi v tom Cristina, která před nás vběhla. Tváře měla rudé a bylo na ní vidět, že běžela. Že by jí pronásledovali mrtví? A kde je Viktor? Hrozí nějaké nebezpečí?

,,Co se děje?!" křikla jsem a vyskočila na nohy. Chris po mém boku mě následoval.

,,Viděla jsem ze střechy v dálce Nikův rudý štít!! Nevím jestli jsou v pořádku!"

Božeeee, chci vám hrozně moc poděkovat za úžasných 10K přečtení!! 😍😍
Mám strašně velkou radost, vůbec jsem nečekala že se můj příběh dostane tam, kde je teď. 🙈
Doufám že jste si kapitolu užili a děkuju všem za podporu!
Love ya!❤