ALFA

4.

Po pár hodinách jsem se začala dost nudit. Chvíli mě bavilo koukat na svítící města pod námi, ale to netrvalo moc dlouho. Momentálně jsme totiž letěli nad Atlantským oceánem takže koukat teď z okénka moc velká zábava nebyla.

Vytáhla jsem si z kabelky mobil a sluchátka a pustila si hudbu. Znuděně jsem projížděla galerií svého mobilu a myšlenkami byla úplně někde jinde. Po chvíli jsem mobil vypnula a položila si hlavu na opěrku.

O rodiče jsem přišla jako nemluvně, prý to bylo při nějaké autonehodě, ale nikdy jsem o ní nemohla sehnat žádné informace. Vyrůstala jsem v dětském domově, obklopená dětmi, které sdílely podobnou minulost jako já. Asi ve třinácti letech se mě ujali moji pěstouni, ale nikdy jsme spolu moc nevycházeli. Na druhou stranu mi ale zase nikdy neubližovali, a já si žila dost dobrým životem. Alespoň do té doby, než mi oznámili, že nejsem člověk.

Zatřepala jsem hlavou, abych se zbavila myšlenek na to, co bylo, a zkoumavě pohlédla na svého společníka.

Nikolai si připravoval něco k jídlu a vypadal velmi soustředěně. Po chvíli si však mého upřeného pohledu všiml, a na tváři se mu vytvořil pobavený škleb.

,,Chceš snad taky? Když tak hladově koukáš." Zasmál se a já sebou trhla.

,,No...záleží na tom co." Opáčila jsem a vyndala si z uší sluchátka.

,,Nic velkého. Jen pečivo a nějaké přílohy k tomu." Uculil se a já odvrátila zrak.

,,Dobře, děkuju." Odpověděla jsem a on jen mlčky kývl. Chvíli ještě něco nandaval na velký tác, ale pak se objevil nade mnou a postavil přede mě jídlo. Pak se usadil po mé pravici a chutně se zakousl do své bagety.

,,Proč si pro mě vlastně přijel? Mi neříkej že na každého nového žáka čeká VIP doprovod." vypadlo ze mě a Nikolai se rozesmál.

,,Nemáš pravdu Cristino, tady nejsme ve filmu. Nováčků bude maximálně třicet, takže ano...každý má svůj, jak ty říkáš VIP doprovod. Někdy ale jede skupina, ne jedinec jako ty."

,,To nás tedy není moc..." Zamručela jsem si pro sebe a sklonila se k tácu.

,,Ano, je nás docela málo. Navíc teď když už o nás lidé vědí, bude ještě větší problém dostat některé nováčky na ostrov. Lidští vědci na nás totiž chtějí provádět různé pokusy, a zjistit, jak je možné že ovládáme různé nadpřirozené schopnosti. Nechápou, že jde pouze o další krok evoluce. Nejtěžší to budou mít ti, co nebyli vybráni pro bojový výcvik na ostrově a musí zůstat mezi lidmi."

,,Počkej tím chceš říct že ne každý člověk jako my...odjede na ostrov?"

,,Přesně tak." Odpověděl klidně, kdežto mě skoro vypadla bageta z ruky.

,,A není to trochu nespravedlivé?" Vyhrkla jsem a sklopila pohled.

,,V podstatě není Cristino. Kam bys třeba zařadila někoho, kdo umí "jen" vidět do budoucnosti? Nemohl by být ani Léčitel ani Bojovník, natož Štít." Zamrazilo mne. Měl pravdu...ale mě to stále nepřišlo spravedlivé. Nemůžeme ostatní přece nechat napospas. Nahlas jsem si ale nedovolila říct ani slovo.

,,Takže...to je něco jako bojová škola?" Špitla jsem a konečně si ukousla první sousto bagety.

,,Přesně tak." Odpověděl pouze a usmál se.

,,Neboj Cristino, až budeš vycvičená vrátíme se a budeme naše druhy ochraňovat. To je náš úděl." Dodal a já vzhlédla k jeho tváři.

,,Dobře."