ALFA

115.

Děkuju za více jak 33K přečtení ❤️ a doufám, že mě po přečtení kapitoly neukamenujete. 😪😂 Budu vděčná za každý komentář a hvězdičku.

Tina:
Zhluboka jsem se nadechla a s pevně stisknutou čelistí vstala pomalu na nohy. Díky zavřeným betonovým dveřím jsem neviděla absolutně nic. Černočerná tma plná nebezpečí, které představoval dvanáctý subjekt, mě zcela obklopila a já věděla, že už není úniku.

Trhla jsem silně hlavou, když se těsně vedle mé tváře ozvalo tichounké zavrčení.

,,Malý roztomilý nadčlověk. Budu předstírat, že nemám nejmenší zdání, co tě sem přivádí." Zavrněla mi ta věc do ucha a mně okamžitě naskočila husí kůže. Bleskově jsem se odtáhla a při svém zběsilém úprku narazila do nějakého předmětu. Zaskučela jsem bolestí a chytila se za naraženou holeň.

Bytost se pobaveně uchechtla, a já díky lehkému závanu vzduchu, který jsem ucítila na tváři, poznala, že se opět přiblížila k mé osobě.

,,Proč si myslíš, že bys mě vůbec mohla porazit?" Ozval se ten slizký hlas znovu a já zavřela oči. Krev mi hučela v uších a jediné, co jsem dokázala vnímat, byl můj splašený dech.

,,Jsi tak slabá." Pronesl další nepříjemnou poznámku, až jsem se otřásla.

Zničehonic jsem ucítila, jak se pohnul. Následně se jeho ledové prsty dotkly mé tváře a jemně po ní přejely. Strachem paralyzovaná jsem stála nehnutě na místě, lapená v pasti jako hloupá myš.
Vzápětí jeho doteky nabraly na hrubosti a mě celou tváří projela ostrá bolest. Jeho dlouhé drápy se mi zaryly do masa.
Kapičky krve mi stékaly po líci z hlubokých šrámů a já zatnula zuby.

Po chvíli se ode mě odtáhl a ozvalo se mlsné zamlaskání. Vážně teď...ochutnal moji krev?!

,,Zajímá tě proč jsou mrtví? Jak zemřeli?" Uchechtl se a přiblížil se svým obličejem k mému. Okamžitě mě do nosu udeřil odporný zápach hniloby.

,,Byli příliš slabí. Slabí jako ty a tví druzi. Jejich touhou nebylo vyvraždit lidstvo, naopak, chtěli se spojit s vámi a tuhle nákazu ukončit." Zavrčel a znovu se dotkl mé, teď už zraněné tváře. Sykla jsem bolestí, když mi přejel necitlivě po jednom ze šrámů.

,,Víš, já a moji druzi jsme zpočátku neměli nejmenší tušení, že dokážeme nakazit lidi. Uvědomili jsme si to až ve chvíli, kdy se s námi nakažení propojili tady..." Zavrněl a přesunul své prsty na mé čelo.

Byli tedy propojení skrz...myšlenky? To dost věcí vysvětlovalo...Proto se chovali mrtváci tak inteligentně.

,,A tak se z lidí, kteří nás věznili a dělali nám věci proti naší vůli, stali naši otroci. Chtěl jsem, ne, stále chci zničit lidstvo. Sobecké lidi, kteří jsou zahledění do sebe a svých potřeb.
S tím však moji druzi nesouhlasili. Chtěli opět žít a být přijati společností.
Jenže drahoušku, můžou vůbec povrchní bytosti jako jsou lidi, přijmout nás?" Zachechtal se znovu ironicky a z hrdla se mu vydralo hluboké zavrčení.

,,Ne, ne, ne. To my jsme nová rasa. My máme žít a převzít kontrolu nad světem.
A můžu zkonstatovat, že se mi zatím všechno daří a nahráváte mi úžasně do karet." Ozval se zase škodolibý smích a já na sucho polkla.

,,T-to si vše z toho co se stalo...p-plánoval?" Vydechla jsem roztřeseně a vyděšeně udělala krok vzad.

,,Ovšem. Vše se děje tak, jak má. Ty jsi tady. Sama. Lidští vojáci skoro všichni mrtví a můj nový druh je na cestě...sem."