Evoluce udělala další krok vpřed. Lidé už nejsou nejvyspělejší rasou na Zemi.
Mladá Cristina se toho všeho stává součástí a odjíždí na Ostrov - výcvikovou školu pana MacCartyho pro lidi jako ona. Mutanty. Jejím úkolem a vlastně i všech ostatních li...
Tina: Upřeně jsem sledovala Nikolaie před sebou. Vysvětloval nám nováčkům průběh a pravidla hodiny. Já samozřejmě nedávala absolutně pozor a jediné co jsem zvládla zaslechnout byla jeho poslední věta:
,,Tak doufám že jste mi rozuměli a nebude žádný problém, nyní se rozejděte do třídy. Já za vámi hned dojdu."
Sakra. Tohle vážně nebyl dobrý nápad. Ani sem nevěděla kde máme třídu. Se škrobeným úsměvem jsem následovala hrstku studentů a doufala, že oni vědí kam jít. Můj obvykle splašený mozek byl dneska ultra splašený a jediná věc nad kterou hodlal přemýšlet byl Nikolai. Jeho temné oči...smyslná vůně...
,,Hej!! Dávej sakra pozor!" Štěkl na mě někdo a tím tak přetrhl tok mých myšlenek. Nechápavě jsem se na narušitele zadívala a došlo mi že jsem do něj musela vrazit.
,,Vnímáš vůbec?" Zachechtal se a zamával mi rukou před obličejem. Upřela jsem na něj prázdný pohled. Ty oči...ty světle hnědé oči. Tak povědomé.
,,Promiň." Zahuhlala jsem a chtěla ho obejít, chytl mě svojí silnou dlaní za paži a zabránil mi tím v pohybu.
,,Asi sis spletla třídu, léčitelé jsou v druhém pavilonu."
,,Nespletla." Odsekla jsem a odešla od něj, za zády jsem ještě slyšela jeho zvučivý smích. Kdo to byl? A proč mi někoho připomínal?
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Díky tomuto zdržení jsem samozřejmě přišla pozdě, nutno dodat že jako jediná. Bylo mi trapně...první hodina a já přišla pozdě. Ještě ke všemu to byla Nikolaiova hodina, a já na něj chtěla dělat jen dobrý dojem. Každý ve třídě na mě upřel zkoumavý pohled a já sklopila zrak. Sešla jsem ze schodů
