ALFA

109.

John:
Mlčky jsem pozoroval tělo svého nejlepšího přítele. Stáli jsme v šeru, daleko od budov základny. Slunce pomalu zapadalo a foukal nepříjemný ledový vítr. Nikolai však na nic nedbal. Od svého procitnutí se choval zvláštně, proto jsem mu byl neustále v patách. Nerad bych, aby vyvedl nějakou hloupost. On ale moji přítomnost zvesela ignoroval.
A i když jsem věděl, že na to, aby nás vedl je ještě brzy...dost mě jeho chování mrzelo.

,,Netvař se tak zničeně." zamručel mým směrem objekt mého přemýšlení a já sebou polekaně škubl. Bylo to snad poprvé co od rána normálně promluvil.

,,To víš...starosti. Zítra ráno pošlu alfy na Ostrov pro zbytek našich, a taky musíme naplánovat misi za Cristinou a Cate." odpověděl jsem tak na jeho větu, a nemohl přehlédnout, jak při vyslovení jejího jména škubl hlavou.

,,Myslíš si snad, že jsou stále naživu?" optal se ledově, až mi přejel mráz po zádech. Mírně mě tím zaskočil, protože zrovna on byl člověk, který na vše hleděl pozitivně, ať se dělo cokoliv. A nehledě na to, že zrovna přemýšlel nad faktem, že je Saldana mrtvá a ani nehnul brvou. Ovšem, až na ten nepatrný pohyb hlavy. I tak jsem od něj ale čekal víc...

,,Proč by neměli být? Cristinu si cvičil ty sám, nemyslím, že by se nechala jen tak zabít." A o Cate ani nemluvím.

,,To jsem si říkal taky. A taky jsem tomu věřil, do okamžiku, než většinu mého týmu sežraly ty bestie a ze mě udělali tohle." zavrčel chladně a já sklopil pohled.

,,Ale...zůstal jsi naživu z nějakého důvodu. Nemyslíš si, že je hloupost, to vše zahodit jen kvůli sebelítosti?" promluvil jsem opatrně, avšak jak jsem čekal, má slova ho zasáhla na to správné místo. Hbitě se na mě otočil a během sekundy mi krk drtila jeho silná ruka.

,,Jak se vůbec opovažuješ?!" štěkl mi do tváře a já se marně pokoušel vyprostit z jeho kovového stisku.
,,Vůbec nemáš tušení o čem mluvíš! Bylo by lepší, kdybys mě tam nechal, protože bych alespoň zemřel s nějakou důstojností! Teď je ze mě monstrum! Nejsem ani živý ani mrtvý! A jestli si čekal, že já nás nějak spasím, tak ses šeredně spletl! Nemáme proti nim nejmenší šanci!" doslova mi vykřičel do obličeje a konečně mě pustil. Okamžitě jsem se rozkašlal a chytil se za hrudník. Díky jeho surovému počínání mě ošklivě pálil.

,,Jak tohle vůbec můžeš říct? Odsoudíš nás tak na smrt? Ji? Ano, ovšemže vím, že jsou silnější než my a taky že jich je mnohem víc než nás...ale kdybych po tomhle všem stáhl ocas mezi nohy a utekl, nechal tak Saldanu s Cate samotné...nikdy bych se sám sobě nedokázal podívat do očí." pronesl jsem ztěžka a ignoroval jeho varovný pohled.

,,Copak nevidíš, co se se mnou stalo? Už nejsem jako dřív."

,,Niku...možná že vypadáš jinak, ale uvnitř si to pořád ty. Člověk, který nás má vést a chránit." vydechl jsem tiše a po delší době se mu zadíval do očí. Bylo to, jakoby se na mě dívali dva odlišní lidé. Nik a cosi...neznámého a nebezpečného. Černé oko se v narůstající tmě lesklo jako korálek a nedalo se z něj nic vyčíst.

,,Nechci...nechci znovu selhat. U ní bych si to už nikdy neodpustil..." vyklouzlo mu ze rtů tak potichu, že jsem na chvíli přemýšlel nad tím, jestli to vůbec chtěl vyslovit nahlas.

,,To co se stalo...nebyla tvoje chyba Niku-"

,,Johne? Johne!" zaslechl jsem z dálky své jméno a povytáhl obočí. Kdo nás mohl hledat v tenhle čas?
,,Johne...díkybohu. Nemohla jsem vás dva nikde najít. Před chvílí sem dorazila Autumn, členka Cristinina týmu. Je vážně zraněná. Převezli ji už k doktorovi, ale to podstatné...byl s ní jeden lidský voják, můžete ho vyslechnout."

Přejel jsem očima po drobné dívce, která nám právě předala tak důležitou zprávu. Pak jsem svůj pohled stočil na svého Štíta. Tvář měl zamračenou a ruce stisknuté v pěst.

,,A ostatní z jejího týmu? Řekla vám něco? Jsou naživu?"

Děkuju za víc jak 25K přečtení! ❤