Evoluce udělala další krok vpřed. Lidé už nejsou nejvyspělejší rasou na Zemi.
Mladá Cristina se toho všeho stává součástí a odjíždí na Ostrov - výcvikovou školu pana MacCartyho pro lidi jako ona. Mutanty. Jejím úkolem a vlastně i všech ostatních li...
Tina: Naše noční tréninky se staly každodenní rutinou. A upřímně? Bavilo mě to. Díky němu jsem se o dost zlepšila. Hlavně poslední dobou, a to především díky našim tajným schůzkám, jsem ho začala mít hrozně moc ráda. Byl můj ochránce a zároveň učitel, nikdy by mě nenechal v průšvihu a tím si mě získal.
Sledovala jsem ho jak připravuje zbraně. Byl vždycky tak sexy. Zřejmě si všiml mého pohledu, ale neusmál se jako vždycky. Zdálo se mi to, nebo byl celý dnešek nějaký divný? Mlčky dělal svoji práci a bylo dost dobře vidět jak se snaží mě ignorovat. Moc mu to nešlo.
Zkousla jsem si spodní ret a zvedla se z bedny, která mi do teď sloužila jako seslička.
,,Začneme?" opáčila jsem se a on kývl.
,,Dneska jsem ti chci ukázat snad jediné kouzlo, které dokážeme ovládat. Vytvoří kolem tebe silové hmotné pole, které odráží veškeré útoky a chrání tebe i ostatní. Ve výuce se učí až v posledním ročníku, a ovládají ho jen ti nejlepší." Pronesl klidně a opět mi uvázal přes oči šátek.
,,Každý tenhle štít má jedinečnou barvu, chuť a tím ti připomíná člověka, který ho vyvolal. Je to část tebe. Něco jako magie." Dodal klidně a já se soustředila jen na něj.
,,Musíš si ho představit, musíš ho cítit a chtít aby tě ochránil." Zavrněl a tiše se přemístil do leva. Zaútočil. Jen na poslední chvíli jsem se vyhnula jeho výpadu. Ten další byl ale přesný. Zasyčela jsem bolestí a mnula si pohmožděnou ruku.
,,Snaž se." Rozkázal a znovu zaútočil. Opět mě ale trefil, neměla jsem žádnou zbraň ani štít v ruce. Takhle to šlo celkem dlouho a já už si přišla omlácená jak tenisák, on to ale nemínil vzdát. Povalil mě na zem.
,,Cristino, chceš to snad vzdát? Já vím že jsi dobrá, ale pokud chceš být medvěd pak musíš s medvědy umět zápasit!" štěkl po mě a znovu jsem zaslechla ve vzduchu jeho meč.
Strhla jsem si z očí šátek a poodstoupila jsem. Má pravá ruka vystřelila směrem k němu. Vyšlehla z ní malá svítivě modrá kulička, která se rychle zvětšovala a celou mě pohltila.
,,Úžasný..." zamumlal Nikolai, a přes tvář mu přeběhl užaslý výraz. Pak se ale opět zamračil.
,,Pro dnešek končíme."
,,Děje se něco? Jsi dneska nějak napjatý..." zamumlala jsem a přiblížila se k němu. Odtáhl se.
,,To se ti jen zdá." Odpověděl studeně.
,,Notak...měli bychom být k sobě upřímní." Usmála jsem se a pokoušela se zahnat nepříjemný pocit, který ve mně narůstal.
,,Upřímný? Tak fajn, myslím že tohle všechno co tu prožíváš není reálný, protože si ještě hodně mladá a nevíš co chceš." Odsekl a otočil se ke mně zády. Ztuhla jsem.
,,Niku...vždyť víš že tohle není pravda tak proč to říkáš?" špitla jsem a toužila po tom aby odpověděl že je to jen vtip.
Jenže nebyl.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Všem svým čtenářům chci poděkovat za 2K přečtení!🙈 Mám velkou radost a doufám že se vám příběh líbí.
