Osudový kluk

1. Kapitola

Otevřel jsem oči a posadil se na posteli. Řinčící budík na telefonu jsem vypnul a zvedl se z vyhřáté postele. Ještě jsem se podíval na hodiny, abych se ujistil, že je tolik kolik má být. Půl sedmé.
Přejdu pokoj k šatní skříni a obleču si úzké černé kalhoty, bílé volnější tričko a nakonec šedivou mikinu. Vyjdu z pokoje a zajdu do koupelny vykonat ranní hygienu. Poté seběhnu schody do kuchyně, kde u stolu sedí moji dva mladší sourozenci. Nora a Erik. Jedí svoji snídani a k tomu se dohadují, jako téměř každé ráno.
„Noro! Vrať mi to!" zakřičí na Noru desetiletý černovlasý chlapec. Má svůj věkový rozum. Každý si tím musí projít. „U stolu se jí a nehraje na mobilu!" šestileté holčičky jsou asi to největší zlo, které může člověka potkat. Zvláště tato hnědovlasá holčička je někdy dost umanutá. A právě kvůli ní zůstávám stát mezi dveřmi opřený o futra.
„Noro! Eriku! Nechte toho!" zakřičí naše máma, raději si o futra opřu i hlavu, než se uklidní ranní hádky. Máma kolem mě projde bez povšimnutí. Má namířeno přímo k malým ďáblům. Vezme Noře Erikův mobil a přejde s ním ke kuchyňské lince.
„Isaku? Budeš tady stát takhle dlouho?" „Hm, co?" otočím se za známým hlasem. Je to Kristofer, přítel mojí matky. Žije s námi už deset let. Erik a Nora jsou jeho děti, jeho a mé mamky.
„Říkal jsi něco Kristofere?" zeptám se ho po chvíli úvah. „Ptal jsem se jestli tady budeš stát dlouho," usmál se a pozvedl na mě svá černá obočí. „Em-m... Ne, ne... Už, už jdu," přešel jsem do kuchyně a sedl si ke stolu.
„Ahoj Isaku," pozdravila mě konečně máma. „Ahoj mami," u stolu jsem se zahleděl na svoji snídani. Tvořil ji chleba s domácí pomazánkou a šunkou. Byl jsem mimo. Nedokázal jsem si urovnat své myšlenky. Stále se mi vraceli ke snu, který se mi zdál. Byl velice zvláštní. Ne, že by to bylo ve škole. Ne, že by tam byl Jonas nebo ředitel. Ale protože tam byla ta neznámá osoba. Proč se mi zdá o někom, koho neznám?
Od doby co jsem se probudil, o tom přemýšlím. Myslím, že ta osoba byl kluk. Nemohu to však upřesnit, moc toho ta osoba neřekla a navíc hlas byl slyšet tlumeně. Byl domyšlený.
„Isaku? Isaku? Vnímáš nás?" zaslechnu pisklavý hlas Nory.
„Mhm-mm. Co??" zabrblám jako odpověď a zvednu k ní pohled. „Ptali jsme se tě, jestli ten chleba budeš dál propalovat pohledem anebo ho sníš," odpoví mi místo ní Kristofer a já stočím pohled na něj. „Em-m.. ne. Nebudu jíst" zvednu se od stolu a jdu si pro batoh do školy.
„Isaku!?" zastaví mě hlas mámy. Otočím se na ni. Všichni na mě upírají zmatené pohledy.
„Hm-mm?" odpovím s nezájmem. „Není ti něco!? Je ti dobře!?" zmatená máma ke mně přijde a položí mi ruku na čelo. „Ne, nic mi není" odstoupím, otočím se a dojdu si do pokoje pro školní batoh.
V pokoji se na psacím stole zadívám na fotografii, kde jsem se svými nejlepšími přáteli. Dívka s hnědými vlasy až po pás, leží v mém klíně. Liv. Černovlasý kluk mě objímá kolem ramen. Jonas. Blondýnka s úzkým obličejem objímá okolo pasu Jonase. Lisa. Jako poslední je hnědovlasý kluk, který leží Liv přes kolena. Herman.
Odtrhnu od této fotografie pohled a zadívám se na druhou, kde jsem pouze já, Jonas a Liv. Ačkoliv nechci, nejvíce se na fotografiích zaměřuji na černovlasého kluka. On byl v tom snu. V tom nejzvláštnějším snu, jaký jsem kdy měl.
Pokroutím nad svými myšlenkami hlavou, vezmu batoh a seběhnu schody dolů do chodby. „Isaku!?" zavolá na mě Kristofer. Mlčky se podívám jeho směrem a nadzvednu obočí. „Opravdu jsi v pořádku?" přijde ke mně a položí mi dlaň na rameno. „Nic mi není," otočím se a odejdu z domu. Normálně bych jel tramvají, ale dnes si chci pročistit hlavu a tak se do školy vydávám pěšky.