Osudový kluk

16. Kapitola

Všechny nás probudí blesk. Otevřu oči jako první a spatřím mámu s telefonem v ruce.
„Ahoj" pozdraví máma šeptem. Erik a Nora znovu usnuli.
„Ahoj" zašeptám jí odpověď. „Kde jste byli!? A kolik je vůbec hodin!?" zašeptám rozčíleně.
„Je půl jedné. Měli jsme s Kristoferem výročí. Chtěli jsme to oslavit." odpoví mi máma opět šeptem. Půl jedné!
„A to jste mi nemohli něco říct!?" opatrně vstanu, abych ty dva nevzbudil. „Promiň. Spal jsi a mi odjížděli zrovna, když přišel Jonas s Hermanem. Měli ti to říct." odpoví máma a vyjdeme na chodbu. Potichu zabouchnu dveře od svého pokoje.
„A vzkaz nebo zprávy? No to je jedno..." mávnu nad tím rukou. Potichu otevřu dveře a vezmu si věci do školy a na převlečení. Opět dveře zavřu a jdu ke schodům. „Kam to jdeš?" oboří se na mě máma.
„Do obýváku. Chci, aby se vyspali." kývnu hlavou k mému pokoji, kde spí Erik a Nora.
„Tak ahoj" zašeptá máma a zajde do ložnice, kde už je očividně i Kristofer.
V obýváku si položím věci na stolek a lehnu si na pohovku. Vytáhnu telefon z kapsy a kouknu na Facebook. Všimnu si, že je aktivní Even. Napíšu mu.

Co, že nespíš?

Usměji se nad tím, že si zprávu hned zobrazil.

Nemůžu usnout. Proč ty?

Začnu psát odpověď.

Máma mě vzbudila a já už asi neusnu. Všichni už spí, jen já koukám do stropu.

Čekám, až odepíše a nečekám dlouho.

Přijď ke mně.

Navrhuje a já jsem zaskočený.

Cože!?

Nechápu ho. Je zvláštní.

Přijď ke mně. Táta je na noční.

Myslí to vážně. Pak přijde další zpráva.

Prosim.

Tímhle mě přemluvil.

OK. Jen si vezmu pár věcí.

Potichu vyběhnu do koupelny a vezmu si základní věci. Každý máme svoji poličku. Vezmu si kartáček, pastu a voňavku. Jdu opět dolů a dám si věci do batohu. Pak vyrazím pryč z domu. Tramvaj už mi žádná nejede, ale potkal jsem milou paní, která mě dovezla k Evenovy před dům. Chtěl jsem paní zaplatit, ale nic nechtěla. Odjela. Přešel jsem k domovním dveřím a zaklepal. Za chvíli mi otevřel dveře Even.
„To jsi běžel?" prohlédne si mě a já se musím uchechtnout.
„Taky zdravím. Můžu dál?" zeptám se a Even mě pustí dovnitř.
„Tak jak jsi se, sem dostal tak rychle?" ptá se mě, když jdeme k němu do pokoje.
„Nějaká milá paní mě sem odvezla." pokrčím rameny. „Asi jela z práce nebo tak něco." vejdeme do pokoje a já si ke stolu položím batoh. Přišel jsem jen v mikině a je mi v ní příjemně. Nebudu si jí svlékat. Co jsem si všiml i Even má mikinu. Otočím se a Even ke mně přistoupí. Bez jediného slůvka mě políbí. Začne mě líbat a já mu polibky sotva stačím oplácet. Zacouvá se mnou k posteli a povalí mě na ni. Nic jiného nedělá. Jen je zapřený rukama vedle mojí hlavy a dál mě líbá. Chytnu ho kolem pasu a Even na mě pomalu dolehne. Převalím ho na záda a zaujmu jeho místo. Nechodíme spolu, ale tohle ani jeden z nás nezakázal. Kamarádi s výhodami. Po čtvrt hodině už jen ležíme. Mám položenou hlavu na jeho hrudi a on mě objímá svými pažemi. Netrvalo dlouho a v této poloze jsme usnuli.

∞∞∞

Ráno jsem se probudil v Evenovo objetí. Hlavu jsem měl stále položenou na jeho hrudi. Mírně jsem zvedl hlavu. Nechal jsem si ji však položenou. Even spal. Jsem do něho zamilovaný, ale přesto s ním nechci být. Proč? Chtěl jsem se opatrně zvednout, ale Even si mě se smíchem k sobě přitáhl. Převalil mě na záda a políbil mě. Usmál jsem se a polibek mu oplatil. Přerušila nás jedna z nejotravnějších věcí na světě. Budík. Even zamručel a budík vypnul.
„Musíme do školy" zabručel. Nemyslel to jako otázku, ale já i tak odpověděl.
„Jo. Musíme" vstal jsem z postele a přešel ke svému batohu, který jsem si včera přinesl.
„Kde máte koupelnu?" otočil jsem se na Evena. Nevšiml jsem si, že se převléká. Uviděl jsem ho tedy bez trička. Úplně jsem zkoprněl. Pootevřel jsem ústa a nemohl jsem od něj odtrhnout zrak. Even se zasmál. Zatřepal jsem hlavou a odtrhl pohled od jeho nahé hrudi. Even mi to nijak nestěžoval a vzal si šedé tričko.
„Pojď" chytl mě za ruku a vyvedl mě ze svého pokoje. Než mě stihl vyvést úplně, vzal jsem si batoh. Prošli jsme chodbou a zastavili se u stejných bílých dveří, jako má celý dům.
„Tady" otevřel dveře a vstoupil tam se mnou. Položil jsem si batoh ke skříňce s umyvadlem. Even si mě k sobě přitáhl a chytl mě kolem pasu. Spojil jsem ruce za jeho zátylkem a políbil ho. Vyšel mi vstříc a přitiskl mě ke skříňce s umyvadlem. Na chvíli se odtáhl.
„Musíme do té školy." připomněl jsem mu. Even přikývl a vtiskl mi poslední polibek. Pak odešel. Jen co se za ním zavřely dveře, tak jsem se převlékl. Vykonal jsem ranní hygienu a opět odešel za Evenem.
„Chceš něco jíst?" zeptal se mě, když jsem přišel zpět k němu do pokoje.
„Ne, díky" odmítl jsem a vzal si mikinu. Kdy jsem si ji sundal? Even odešel nejspíše do koupelny.
„Evene!?" uslyšel jsem bouchnutí domovních dveří a hlas Evenova otce. Zbledl jsem jako stěna. Vzal jsem si batoh a schoval se za dveře. Slyšel jsem kroky. Někdo otevřel dveře.
„Evene? Jsi tu ještě?" jeho otec nakoukl do pokoje.
„Jo jsem tady, tati" ozval se Even „ale jsem už na odchodu." vešel do pokoje a všiml si mojí nepřítomnosti.
„Dobře. Já si jdu lehnout" odešel a zavřel za sebou dveře. Even mě v tu chvíli uviděl. Přešel ke mně a políbil mě. Tentokrát krátce.
„Musíme vypadnout, než zjistí, že tu mám přítele" zašeptal a odstoupil ode mě a vzal si svůj batoh.
„Přítele?" odpověděl jsem mu šeptem. Přítele?
„Og nei?" podíval se na mě. „Myslím, že kamarád s výhodami není to pravé." uchechtl jsem se a přešel k němu blíž.
„Jo, přítel zní líp." otevřel jsem dveře a v tichosti jsme opustili jeho pokoj. Poté i dům.
Přišli jsme na zastávku zrovna, když přijela tramvaj. Zahlédl jsem uvnitř Jonase. Co mu řeknu? S Evenem jsme nastoupili a šli za Jonasem. Všiml si nás hned.
„Myslel jsem, že nepůjdeš do školy nebo jsi šel opět pěšky. Co děláš tady?" začal Jonas hned vyzvídat. Měl jsem si připravit nějakou výmluvu.
„Spal jsem u Evena. Řešili jsme něco do školy a pak jsme vytuhli" začal jsem improvizovat.
„Řešili něco do školy? A co?" nevím, jestli mi Jonas nevěří. Lžu jen pro teď, aby nás neslyšel někdo cizí. Pak mu řeknu pravdu.
„Ještě jsem si nestihl zjistit, co všechno jste už probírali a co ne, abych byl v obraze." zastal se mě Even i když to nebyla potřeba.
„Aha..." nic víc nedodal. Možná nám to věřil.