Osudový kluk

23. Kapitola

Škola se vlekla pomálu. Jdeme teprve na pátou hodinu. A zrovna dnes výjimečně končíme ve tři. Celá naše parta jde po chodbě a všichni se na mě dívají.
„Mám toho dost." promluvím. „Promiň Evene, ale je to nutný." omluvím se předem svému příteli.
„O co jde?" zeptá se nechápavě. Vyskočím na lavičku, která je pár metrů od nás a zadívám se do davu.
„Hej! Poslouchejte!" zakřičím na ně. „Vážně netuším, kdo s touhle sračkou, že jsem zasraný gay přišel, ale vážně to nehodlám poslouchat a ani se na vás dívat jak se snažíte být nenápadní!" ta slova mě bolela jako ještě nikdy nic. Bolelo mě to kvůli Evenovy. Ale i přes to jsem mluvil hlasitě, aby mě všichni slyšeli. „A ještě jedna věc!" spatřím v davu dvojčata. Seskočím z lavičky a jdu přímo k nim. „Nic to neznamená" zašeptám a pak Silje políbím. Pár lidí začne hvízdat. Bolest se prohloubí, že je to před očima Evena. Ale musel jsem. Takhle by to zjistili postupně o nás obou. Odtáhnu se od Silje, která kývne. Otočím se směrem ke svým přátelům a jdu k nim. Dav se rozpouští. Even u mých přátel však chybí. Do háje! Zakleju v duchu. Dojdu až k nim.
„Krásný představení." pochválí mě s ironií Herman. Nevšímám si ho. Teď je na prvním místě Even.
„Kde je!?" řeknu vyděšeně. Ublížil jsem mu. Vím to.
„Nevím. Když, jsi se začal líbat se Silji sebral se a odešel. Chtěla jsem jít s ním, ale odmítl." Liv pokrčí rameny. Neváhám a rozběhnu se po schodech dolů. První možnost jsou záchody. Projdu je kabinku po kabince. Nic. Běžím o další patro níž. Další záchody. Stejný styl hledání a opět žádný úspěch. Kam mohl jít? Škola je uzamčená.
Zkusím jít ještě o jedno patro níž. Dojdu ke dveřím s nápisem Ingeniør. Poslední možnost. Silou otevřu dveře a nenápadně jdu dovnitř. Dojdu do místnosti kde je nářadí rozházené po několika stolech. V rohu místnosti stojí vyšší postava.
„Promiň. Mrzí mě to" steče mi slza po tváři a tak ji rychle utřu. „Ale omluvit se to jen tak nedá" přejdu ke stolu a opřu se o něj.
„Řekni něco" požádám ho a sklopím hlavu.
„Co ti na to mám říct? Isaku já tu pro tebe celou tu dobu byl... Ani nevíš, jak mi bylo..." zlomí se mu hlas. To slyším poprvé. Even neví, co má říct. Podívám se na něj.
„A jak bylo asi mně... víš jak jsem se musel přemáhat? Možná ti to přijde nelogický. Taky mi to tak ze začátku přišlo. Ale pochop, že tě miluju! Za těch několik dní tě miluju..." pár slz mi opět steklo a já Evenovy řekl ty dvě malá slova, která mnoho znamenají. Chvilku bylo ticho než Even přešel místnost. Nejdřív jsem myslel, že odejde, ale neudělal to. Přišel až ke mně a objal mě kolem pasu. Sklonil jsem hlavu a čelem se opřel o jeho hruď.
„Je to nelogický." promluví konečně do ticha. „Znám to. Vždyť já tě taky miluju" nakloní se, aby mě políbil. Já hlavu mírně zvednul a Even mě konečně políbí. Odtáhne se, aby mohl znovu promluvit.
„Jen jsem se na to prostě nedokázal dívat. Bylo to nepříjemný." chytnu ho kolem pasu.
„Chápu tě. Já..." bezdůvodně se mi zadrhl hlas. „Nikdy mě žádná holka nezajímala. A opakovat dnešní zážitek taky nechci. Chci být s tebou..." Even si mě k sobě přitiskne a políbí na tvář.
„Necháme to být" zamumlá a mě v kapse zabrní telefon.
„Někdo mi píše." Even mě neochotně pustí. Kouknu na telefon. Jonas.

Sakra kde jsi!? Přišel jsi o hodinu!! Našel jsi Evena?

Kašlal jsem na školu v tuhle chvíli byl pro mě důležitý jen Even.

Jo našel jsem ho. A už jdeme.

Odepíšu Jonasovi. „Myslím, že musíme jít" schovám telefon do kapsy. „Přišli jsme o hodinu, když jsem tě šel hledat" pohladím ho po tváři a poté ho pomalu a jemně políbím.
„Hledat?" řekne, když se odtáhne.
„Po té hrůze nahoře jsem nevěděl, kam jsi šel" stekla mi slza. Díval jsem se však na Evena. Chtěl jsem, aby věděl, že to myslím vážně. Even mi palcem setřel slzu a poté mě políbil.
„Budeš mi to vyčítat dlouho, že jo..." steče mi další slza. Even jí opět setře a čelem se opře o mé.
„Ne." pak mě políbil.

∞∞∞

Když jsme co nejvíc nenápadně vyšli ven a vyšli do dalšího patra celá škola se na nás ještě dívala.
„Mám svolení na ně křičet?" zeptám se Evena. Ten se na mě podívá.
„Když..." začne Even, ale nemusí to dokončit.
„Rozhodně ne. Slibuju." zastavil jsem se a Even kousek za mnou.
„Hej! Máte snad ještě nějakej problém!?" zakřičím přes celou chodbu na lidi převážně z druháku a čtvrťáku. Přijde ke mně nějaký kluk. Je to David, moc se s ním neznám. Jeho bílé odbarvené vlasy mi bily do očí.
„Jsi posranej buzerant. To je asi ten problém." David, který si myslí, že ještě jsou v módě o tři velikosti větší oblečení, mě přejede pohledem.
„Kamaráde nevím, o co ti jde rozhlašovat o mně, že jsem posranej buzerant, ale bude to asi v tom, že už ti ne řeklo tolik holek, že se to nedá spočítat. A ty si prostě řekneš: Jo třeba Isaka bude nějaká holka chtít, ale protože mě žádná nechce, roznesu o něm fámu, že je posranej buzerant!!" křičel jsem na něj a upoutal jsem takové pozornosti, že i z kabinetů a tříd vyšlo několik učitelů. Jestli vyváznu bez toho, abych šel do ředitelny, budu dítě štěstěny. David se začal rozhlížet kolem. Takže to byl on? Všechny holky kolem se začnou chichotat. Kluci, posmívat. David se odebere do hloučku svých přátel. Zazvoní a já s Evenem se rychle rozběhneme o patro výš. Uvidím Jakoba, jak akorát zavírá dveře.
„Jævla" řekne Even v poklusu vedle mě. Zasměju se a vběhneme do třídy. Učitel tam ještě není.
„Uff" řeknu a jdeme si sednout před Jonase s Hermanem. Věci si rychle hodíme na lavici, než přijde učitel. Holky se na nás otočí.
„Kde jste byli?" zeptá se šeptem Lisa. Naštěstí přijde učitel.
„Pak ti to řeknu" zkusím to odložit na později.
„Od kdy jsi tak zapálený do učení?" nevzdává se a přidá úsměv.
„Liso buď ticho" poprosí jí Even a Lisa se konečně otočí. Hodina pokračuje.