Osudový kluk

31. Kapitola

Ráno mě přišel vzbudit Kristofer.
„Isaku?" zatřese se mnou. „Jak je ti?" nemám na něj náladu. Na to jak se snaží být milí.
„Nech mě spát" otočím se k němu zády.
„No tak" chce mě otočit zpět. „Je už po jedenácté." tentokrát mě už silou otočí, abych vstal.
„Proč mám podle tebe vstávat?" zamračím se na něj.
„Musíš něco sníst, aby ti bylo líp. A nebuď tak nepříjemný." Kristoferovi jde do hlasu hrubost i když se jí snaží udržet.
„Fajn, najím se. Ale ty mě nech být." vstanu a počkám až Kristofer odejde z mého pokoje, abych se převlékl. Převleču se a z donucení jdu dolů.
Kristofer připravuje oběd a já mám na stole müslly. Sednu si ke stolu a začnu jíst. Snažím se co nejrychleji. Chci odejít zpět nahoru.
„Chci si s tebou promluvit" sedne si Kristofer na vedlejší židli.
Podívám se na něj a zvednu obočí.
„Já ti, ale nemám co říct. Je mi blbě, nevím proč a ty mě ještě mlátíš, takže nemůžu k doktoru, aby na nás neposlali sociálku! V podstatě ti kreju záda!" chci se zvednout, ale Kristofer mě územní postrčením. Div jsem se na židli nepřevrátil.
„Tak dost!" Kristofer se postavil. „Takhle se mnou v mém domě mluvit nebudeš!" teď už jsem se postavil i já.
„Tohle není tvůj dům! Je to dům mého táty! Nic ti tu nepatří! Jen se na nás přisáváš!" nutkání rozkašlat se, zapudím. Kristofer ke mně přistoupí a natáhne ruku. Pak jí vrátí k sobě.
„Jen do toho! Dej mi opět pěstí!" vykřiknu na něj znova.
„Zmizni" Kristofer odejde ke kuchyňské lince a já odejdu k sobě do pokoje. Bože ať už je tu máma.

∞∞∞

Když se po dvanácté otevřou dveře do pokoje, čekám tam naštvaného Kristofera. Místo něho tam přijde máma. Zaplať pánbůh!
„Ahoj" pozdraví mě. Přejde k mé posteli a sedne si na ní.
„Ahoj. Už jsi doma?" řeknu překvapeně a sednu si v posteli.
„Jo. Později pojedu ještě pro Erika a Noru... No a jak ti je?" mámin úsměv mě podpoří.
„Asi pořád stejně. Kristofer mi moc nepomáhá..." začnu mluvit o incidentu co byl dole.
„Něco říkal, ale chci to slyšet i od tebe, takže... Co se tu zase stalo?" máma se napřímí.
„Prostě... Dole jsme se zase pohádali. Řekl jsem mu, že kvůli němu nemůžu k doktoru, protože kdybych šel mohli by na nás poslat sociálku. Neboli že mu kreju záda. On, ale naštvaně začal s tím, že s ním v jeho domě takhle mluvit nebudu. Tak jsem mu jen ujasnil, že to jeho dům není. Že mu tu nic nepatří. Pak mě chtěl znova praštit, ale neudělal to." vše vysvětlím, ale raději vynechám část s tátou. Nechci mámu naštvat.
„Máš pravdu. Dům patří tvému tátovi" začne o něm mluvit máma sama. Zaskočila mě.
„Mami pamatuješ, jak jsme o něm mluvili? Že bych ho chtěl vidět?" máma si přisedne.
„Jistěže" přikývne a dál mlčí. Mlčím i já. Pak se rozhodnu.
„Je pravda, že jsem měl mít sestru?" zeptám se jí naplno. Neberu na mámu soucit ani, když vidím slzy se zlostí v očích.
„Jak to víš?" steče jí po tváři slza.
„Takže to je pravda" máma na mě naštvaná teprve bude.
„Jak se měla jmenovat?" zahraju na mámu divadlo.
„Nora nebo Emma. Jak si to pamatuješ? Byli ti sotva čtyři." mámě tečou po tvářích potůčky slz. Nestíhá je stírat.
„Vím jen, že jsem měl mít sestru. Ale nevím, co se stalo." podívám se na mámu. Smutně přikývne. Vím, že jí to teď bude bolet.
„Jednou jsem se vracela dlouho z nákupu. Byla už tma a mě před autem někdo přeběhl. Strhla jsem řízení na koleje. Vím, že jsem se praštila do břicha. Někdo mi zavolal záchranku, ale pro to malé bylo již pozdě." mámě stečou slzy. Muselo to být strašné.
„No nechme to být. Je to minulost." máma se smutně pousměje.
„Už jsi jedla?" změním bleskově téma.
„Ne. Ještě ne." zakroutí hlavou.
„Já taky ne. Tak se najíme společně." zvednu se z postele. Máma jde hned za mnou.

∞∞∞

„Ty mami" začnu rozhovor uprostřed jídla. Máma stejně jako já přestane jíst.
„Ano?" podívá se na mě. Usměju se na ni.
„Příští týden ve čtvrtek se musíme s někým sejít. Kvůli mě." začnu ze sebe soukat plán. Skvělý plán, pokud vyjde.
„Snažíš se tady říct to, že jsi byl za školou?" máma pozvedne obočí. Já si vzpomenu na jednu vynechanou hodinu, když jsem hledal Evena.
„Na jednu hodinu. Ale chtějí se s tebou sejít... Ten náš ředitel je asi nějaký magor" rozhodil jsem příborem. Máma mě za to napomenula pohledem. Ihned jsem ruce s příborem vrátil zpět na původní pozici.
„Chce se sejít v kavárně, ve tři" dořeknu to. Máma má pořád nadzvednuté obočí.
„V té ulici za školou. Asi jí má rád..." pokrčím rameny.
„No... o tomhle si ještě promluvíme." máma dojí svůj oběd.
„Tipuju příští čtvrtek?" máma se na mě zašklebí.
„Už je po druhé. Jedu pro Erika a Noru." přikývnu a odnesu prázdný talíř. Máma odjede a já jdu k sobě. Napíšu zprávu.

Ahoj tati. Příští čtvrtek přijď SÁM do kavárny, kde jsme se sešli i poprvé. Přijdu i s mámou. Chci se přestěhovat.

Táta mi sice neodpověděl, ale věděl jsem, že přijde.