Osudový kluk

33. Kapitola

Ráno mě probudí máma, když se snaží opatrně vstát z postele.
„Promiň" zašeptá máma a vstane.
„V pohodě" zamumlám do polštáře. „Připravím ti dole snídani. Hlavně ji sněz." upomene mě máma hned po ránu. Vždyť jsem to byl já, kdo se s ní rozdělil o postel!
„Jo. Když to nebude jáhlová kaše." usměju se a máma do mě žďuchne. Potom odejde. Podívám se, kolik je hodin. 7:08. Přijde mi zpráva od Evena.

Nebudím?

Potěšilo mě, že se znova ozval.

Ne. Už mě vzbudila máma.

Odpovím mu a zvednu se z postele. Převleču se a vrátím k telefonu.

To jsem rád :) jak ti je?

S touhle otázkou jsem počítal, ale zároveň jsem doufal, že ji nenapíše. Ale co, řeknu mu to.

Už jsem si myslel, že je mi líp. No a když jsem si šel lehnout vyzvrátil jsem všechno co jsem měl v sobě...

Vyjdu z pokoje a sejdu schody dolů.

Aha... :( můžu odpoledne přijít?

Jeho návštěva by mě potěšila.

Myslím, že jo...

Přijdu do kuchyně. Jsem pořád zahleděný do telefonu a tak si nevšímám ostatních.
„Píše ti někdo důležitý?" zeptá se Kristofer a já si sednu ke stolu.
„Jo" promluvím bez rozmyšlení. Sakra!
„A kdo?" zeptá se máma s úsměvem.
„Spolužačka. Není to, ale nic vážného." do kuchyně přijde Erik a hned za ním Nora.
„Ahoj" pozdravili nás a sedli si ke stolu. Já konečně začal jíst. Napsal jsem ještě jednu zprávu.

Řeknu to mámě, aby si nebyl neplánované překvápko.

Odešlu zprávu a pokračuji v jídle.

Dobře. Těším se.

Poslední zprávu už ani nerozklikávám. Dám si telefon do kapsy a dojím snídani.
„Jak ti vůbec je?" zeptá se máma. Všiml jsem si, že s Kristoferem od včera nepromluvila. A drží si od něj i značný odstup.
„Je mi fajn" usměju se a odejdu zpět k sobě. Počítám s tím, že máma přijde za mnou. A nemýlím se. Pomalu se otevřou dveře a ke mně do pokoje vstoupí máma.
„Kristofer jede do práce už teď. Musí tam dnes pobýt déle. A já už taky odjíždím. Uvidíme se někdy odpoledne." usměje se na mě.
„Nemusíš spěchat. Psal mi Even, že by mě přišel navštívit..." nechám větu viset ve vzduchu.
„Dobře" máma přikývne a opět odejde.

∞∞∞

Celé dopoledne přežívám s učením. K obědu mi máma nechala něco z mé naplánované diety, pro srovnání žaludku. Po obědě jsem se vrátil k učení. V tom se ozval zvonek. Jdu tedy otevřít a u dveří vidím Evena.
„Ahoj" mile mě pozdraví s hlavou opřenou o futra.
„Ahoj" odpovím mu a pustím ho dovnitř. Jen co zavřu dveře Even si mě přitáhne do objetí. Jeho ruce cítím na svém pase. Ty své mu položím na záda. Obličej schovám k jeho klíční kosti.
„Chyběl jsi mi" prolomím ticho. Even mě políbí na lícní kost.
„I ty mě." zvednu hlavu a Even mě políbí. Nemám žádnou vážnou nemoc. Takže se bát nemusíme.
„Půjdeme nahoru." odstoupím od něj. I když vím, že dlouho nikdo nepřijede, chci být ve větším bezpečí. Ruku v ruce vyjdeme ke mě do pokoje. Tam si lehneme do postele.
„Co se děje ve škole?" zeptám se, přetočím se na bok a chytnu Evena kolem pasu.
„Druháky to už zaplať pánbůh, přešlo." Even mě pohladil po boku. „Nejnovější drby nevím. Ale všiml jsem si, že nějaké prvačky po mně pokukují..." uchechtl se ke konci věty.
„To ať si zkusí! Ty jsi můj!" přitáhnu si ho blíž k sobě. Even se zasměje a potom mě políbí. Odtáhnu se a hlavu si nechám na jeho rameni.
„Do kdy máš čas?" zeptám se Evena a začnu si vychutnávat jeho vůni.
„Do kolika chceš..." políbí mě na temeno hlavy.
„Dobře" zavřu oči a blíže se k němu natisknu. Byl bych raději, kdyby neodcházel.
„Co vlastně ostatní? Liv? Herman?" doufal jsem, že by jeden den taky přišli, ale ne.
„Pomáhají před Lisou skrývat to, že spolu chodíme. Chtěli se stavit, ale vždy jim do toho něco přišlo..." Even se převalí a kvůli němu ležím na zádech. Naklonil se nade mě a zlehka mě políbil. Pak si lehl vedle a hlavu si položil těsně vedle mé.
„Kdy se tvoji rodiče mají sejít?" chytne mě za ruku, jako na znamení podpory, že v tohle věří. Že to dopadne dobře.
„Příští čtvrtek. To už bych mohl být zdravý." usměju se na něj.
„Doufám, že už budeš zdravý! Závisíme na tom oba dva..." znovu mě políbí.
„Taky doufám..." přikývnu.
„Chtěl jsem se tě na něco zeptat..." začnu s novým tématem. Nevím, ale jak na něj bude Even reagovat.
„Na co?" zeptá se zvědavě a nejistě.
„Řekni mi něco o Dennisovi." Evenovy přejde úsměv najednou má jen bolestný výraz.
„Promiň, jestli o něm nechceš mluvit." zakroutím hlavou. Chápu ho, i když mě to zajímá.
„Ne. Ty se mnou taky mluvíš o tátovy. Proč ne já o bratrovy?" pohladil mě po tváři. Přikývnu.
„Myslím, že jsi ho viděl na mém Facebooku" začne a já opět jen kývnu hlavou. Nechci ho přerušovat. „Je o dva roky starší. Je mu dvacet. Už od školky o sobě věděl, že je gay. Věděl jsem to jen já, který to pořádně nechápal. V deseti to řekl mámě. Přijala to v klidu, a že je to úplně normální. Rok na to jsem si to uvědomil taky. A řekl jsem to Dennovy. Poté až mámě. Bylo mu čtrnáct, když zemřela a on začal chodit za školu. Měl kupu problémů. Kouřil. Já jsem s ním měl hodně práce vrátit ho do normálu. Tátu neposlouchal. V patnácti na střední potkal Tommyho. Ze začátku byl dost odtažitý, ale co jsem si všiml, Tommy mu vlezl pod kůži. V tu dobu to přišel Denny oznámit tátovy.
A přišel i s Tommym.