Osudový kluk

38. Kapitola

Cestou na tramvaj jdu sám. Nepočkal jsem ani na Evena. Než k tramvaji však dojdu, tak mi v kapse zabrní telefon. Vytáhnu ho a podívám se, kdo mi píše. Máma.

Promiň, že jsem ráno byla docela nepříjemná. Jen nechci, aby ti bylo znovu zle. Jinak už nebudeš muset vyzvedávat Erika a Noru ze školy. Budou jezdit tramvají sami.

Zastavím se nad tím. Máma si moje včerejší slova vzala k srdci. V rychlosti jí odepíšu.

Dobře. I já se omlouvám.

Pak si vzpomenu ještě na jednu osobu.

Ahoj tati. Počítáš doufám s tím zítřkem? Je to pro mě důležité!

Rozejdu se opět k tramvaji,ale něčí ruce mě chytí kolem pasu a tím mě znovu zastaví. Ihned se vysmeknu. Uškoly už dávno nejsem!!
„Copak? Najednou ti to vadí?" promluví na mě kluk asi o tři roky starší než já.Na první pohled je pohledný. Má černé vlasy snědou pleť, ale z jeho tónu cítímvýsměch. Smějí se i jeho kamarádi, kteří stojí za ním.
„Hva?" řeknu otupěle. Nemám ponětí, kdo to je, ale někde mě musel vidět sEvenem.
„Kde máš frajera, co?" promluví na mě další. Ten má vlasy špinavě blonďaté a hozené na patku. Lidé kolem si skupinky ani mě nevšímají. Nečekaně. Řeknu si.
První kluk ke mě znovu přistoupí.
„Nech mě být" pokusím se říct, aby se mi netřásl hlas.
„No tak..." natáhne ke mně ruku v úmyslu, mě pohladit.
„Hej!!!" uslyším svoji záchranu. Neznámý kluk stáhne svoji ruku a ohlédne se stejně jako já za hlasem. Dívají se tam i jeho kamarádi. K nám se blíží moje záchrana v podobě Evena, Jonase a dokonce i Hermana.
„Hele, tak tady je." černovlasý kluk očividně ještě nemá dost.
„O co ti jde?" Even mluví vážně a netváří se soucitně.
„Mám jen takovou nabídku" ušklíbne se černovlasý kluk. Mezitím k nám přijde, starší žena.
„Přejete si snad něco?" osloví jí hrubě blonďák, který přejde do popředí.
„Ano přeji. Přeji si, abyste nechali tyto mládence na pokoji. Neměli byste je urážet. Pokud byste si i vy nechtěli něco přiznat. Asi jim závidíte, že?" paní si přešlápla a čekala až jí jeden odpoví. Černovlasý kluk se však otočil a odešel pryč. Jeho parta kamarádů ho jako kuřata svojí mámu následovala.
„Děkujeme" promluvím roztřeseně na paní.
„To byla samozřejmost" usmála se a i ona odešla pryč. Zůstali jsme tam jen já, Even, Jonas a Herman. Cizích lidí na zastávce jsem si snažil nevšímat, i když po mně a Evenovy pořád pokukovali.
„V pohodě?" zeptá se mě Even a přitáhne si mě k sobě. Obejmu ho a obličej schovám k jeho klíční kosti.
„Kdo to vůbec byl?" zeptá se Jonas.
„Nevím a ani to vědět nechci..." stisknu Evena pevněji.
Přijede tramvaj a my jdeme dovnitř. Po dlouhé době si sedneme všichni čtyři na sedadla. Sednu si vedle Evena a Jonas s Hermanem naproti.
„Co se tam přesně stalo?" začne o tom Even mluvit.
„Šel jsem normálně k tramvaji, ale ten kluk si mě k sobě přitáhl. Musel to vědět. Musel nás asi někde vidět. Začal se pak ptát i na tebe... No a pak jste přišli..." asi jsem docela slaboch, že jsem se mu nevzepřel sám. Ale ucítil jsem v sobě úzkost.
„Bude to v pohodě," usměje se na mě Even.

∞∞∞

Doma jsem ze sebe měl špatný pocit. Tak jsem se zamkl v koupelně a vysvlékl z oblečení. Hodil jsem oblečení do prádelního koše a vlezl si do sprchového kouta. Nechal jsem na sebe padat horké kapky vody. Snažil jsem se ze sebe umýt špatný pocit. Vypnul jsem vodu a opustil sprchový kout. Vzal jsem si ručník kolem pasu a šel k sobě do pokoje. Vzal jsem si čisté oblečení a spadl jsem do postele. Ihned jsem usnul.

Omlouvám se za vynechaný týden :/