Osudový kluk

51. Kapitola

„Co ti tvůj táta chtěl?" započnu rozhovor, než dojdeme k tramvaji.
„Ptal se, kde jsem tak dlouho a proč ještě nejsem doma." Even si povzdechne. „Nemusel jsi kvůli mně odcházet." chytne mě za cesty za ruku a já se k němu natisknu.
„Ale já chtěl. Navíc jsme se tak vyhnuli dalšímu výslechu" trochu se uchechtnu a Even mě napodobí.
„Kdy si budeš rozebírat ten nábytek? Klidně ti přijdu pomoc." otočí na mě hlavu a já se zamyslím.
„Zítra. Dneska si z toho vyndám jen oblečení." dojdeme na tramvajovou zastávku, kde se zastavíme.
„Byl bych, ale možná raději, kdybys nechodil..." podívám se mu do očí a on se na mě zmateně podívá. „Chtěl bych zajít za Jonasem a dát to s ním do pořádku. A možná, když by mi s tím pomohl, tak by to bylo zas jako dřív. Chybí mi. Byli jsme přátelé od dětství." ucítím v očích slzy. Even si mě přitáhne do objetí.
„Chápu tě... ale nebreč. Nerad tě tak vidím." políbí mě do vlasů. Mírně přikývnu v souhlas, že nebudu brečet. Uslyším přijíždějící tramvaj a tak pootočím hlavu.
„Už je tady." řeknu tiše Evenovi do mikiny. Ten mě, ale odmítá pustit.
„Ještě nezastavila" stiskne mě Even pevněji. Sám pro sebe se usměju. Zavrtám hlavu zpět do Evenovi mikiny. Když tramvaj zastaví Even mě neochotně pustí. Ruku v ruce vejdeme dovnitř. K mé nelibosti je opět narváno. Žádná sedačka volná. Postavíme se tedy k železné tyčí, které se chytne Even a já se chytnu Evena. Lidé po nás zvláštně pokukují. Snažím se jich nevšímat.
Zastávku co zastávku vystoupilo pár lidí, ale já se držel stále Evena. Přitáhl si mě těsně k sobě, div by mě nerozmačkal. Přijeli jsme k Evenově zastávce.
„Tak se měj" zašeptal Even a políbil mě. Pak odešel než se mu zavřeli dveře. Chytl jsem se tyče, které se ještě před chvílí držel Even, abych nespadl.
Vystoupím na další zastávce. Nenamířím si to však domů. Nýbrž do vedlejší ulice za Jonasem. Ulice je dost podobná té, ve které bydlím já. Dojdu k Jonasovu domu. Malý, rodinný, béžový dům. Popisné číslo 3. Zazvoním na zvonek u dveří. Dveře mi otevře malá holčička. Poznám ji ihned. Maria. Jonasova osmiletá sestra. Tmavě vlnité vlasy stejné jako Jonas, má lehce pod ramena. Světle modré šatičky jí ladí k jejím modrošedým očím.
„Ahoj, je doma Jonas?" zeptám se jí, mezitím co si mě zajímavě prohlíží.
„Jo je. Chceš ho zavolat?" Maria už je na půl kroku zpátky.
„Ne. Spíš jestli bych za ním nemohl jít. Pohádali jsme se a jdu si to s ním vyříkat." smutně se na ni podívám a pousměji se.
„Tak pojď." pustí mě dovnitř. Vyzuju se a jdu do zavřených dveří dole v chodbě. Líbí se mi, že má Jonas pokoj tady dole, musí sem mít, ale všechno slyšet. Zaťukám na dveře.
„Dále" ozve se tlumeně přes dveře. Vstoupím opatrně a neslyšně dovnitř. Jen co za sebou zabouchnu dveře, Jonas se otočí na židli mým směrem. Z veselého pohledu se stane zamračený. To mě zabolí.
„Co tu chceš?" vyštěkne po mě zhurta. Povzdechnu si. Je ještě co zachraňovat? Není naše přátelství pryč navždy?
„Něco si vyjasnit." pokrčím mírně rameny. Za zkoušku nic nedám. Oproti Jonasovi mám, ale mnohem klidnější tón hlasu.
„Já mám ve všem jasno." územní mě Jonas. Tohle bude na delší dobu.
„Nech mluvit jen mě prosím. Prostě mlč." požádám ho a ruce k sobě přiložím na důkaz prosby. Jonas kývne.
„Netuším, co se mezi námi stalo, ale chybíš mi." začnu a v očích ucítím slzy. „Chtěl jsi po mně, abych se rozhodl mezi tebou a Evenem. To já, ale nedokážu. Nikdy jsem nikoho nemiloval, jako Evena a věř mi, že to taky jednou poznáš. Ale já potřebuji i tebe, potřebuji se někomu svěřovat se svými problémy, protože kamarád má mnohdy lepší rady než přítel. Jonasi.. Stál jsi při mně, když jsem pálil knížky a potřebuji, aby to tak bylo dál." nechal jsem slzy volně téct po mých tvářích. Jonas najednou vstal ze židle a přešel ke mně. Pevně mě objal. Hlavu Jonasovi položím do mikiny tak, jak to dělám jen u Evena.
„Tilgi meg. Choval jsem se hloupě. A nejspíš žárlivě." promluví Jonas konečně.
„V pořádku. Vše je v pořádku." Zamrmlám a uslyším cinknutí svého telefonu. Odtáhnu se od Jonase a zobrazím si zprávu od Willa.

Nechceš se přijít rozloučit? Budu odjíždět.

Povzdechnu si nad zprávou.

Ne. Nemám čas. Promiň.

Sklidím opět telefon. Jonas se na mě dívá s Evenovo typyckým výrazem. Pochytil to očividně od něj.
„Kdo to byl?" zeptá se nakonec. Přemýšlím jak to zamluvit.
„Nikdo extra podstatný." pokrčím rameny. „Hele mám pro tebe takový návrh." přejdu k jeho posteli a posadím se.
„Povídej" otočí se ke mně čelem. Založí si ruce na hrudi a já spustím můj nápad.
„V úterý se u nás staví táta pro můj nábytek z pokoje. Zítra ho musím rozebrat a tak mi napadlo, jestli bys se mnou nezapekl školu a nepomohl mi?" usměju se na něj a ukážu mu tím moji skoro dokonale rovnou řadu zubů.
„Zní to jako skvělý nápad. Přijde i Even?" zeptá se znenadání a mně úsměv trochu zamrzne na tváři.
„Ne. Řekl jsem mu, že chci být jen s tebou." vyznělo to zvláštně. Trochu jinak než jsem chtěl.
„A nebude žárlit?" uchechtne se Jonas a já se rozesměju. Když se nad tím zamýšlím, snad vážně nežárlil.
„Doufejme, že ne." odpovím se smíchem. U Jonase jsem zhruba ještě hodinu. Doma si poté vezmu malou večeři, vyskládám oblečení ze skříně a jdu spát.