Osudový kluk

32. Kapitola

Když máma s Erikem a Norou přijela, skoro jsem spal. Do pokoje mi, ale přišla Nora.
„Isaku!" skočila mi kolem krku.
„Notak! Noro! Pozor na břicho. Není mi ještě dobře." napomenu ji.
„Promiň" omluví se a sedne si vedle mě. Chytne mě za ruku a já se na ní usměju. Pohladím jí po hlavě a ona se uchechtne.
„Noro. Ukliď si ty věci!" přijde ke mně máma. Nora se otráveně zvedne a odejde. Mně cinkne telefon. Podívám se, kdo mi píše. Even.

Jak se má nemocný pyroman?

Nevím, jestli mě ta zpráva měla urazit nebo pobavit.

Vážně!? Jinak se mám dobře. Děkuju.

Přetočím se s telefonem na břicho.

Promiň. Mluvili jsme o tobě s Jonasem. Zajímalo mě to...

Uchechtnu se sám pro sebe. Líbí se mi, jak si ti dva rozumí.

To je vážně moc milý... Ty jsi určitě taky nebyl andílek...

Jsem pobavený a uražený zároveň. Nebo jen zamilovaný? Prolítne mi hlavou třetí možnost.

Občas jsem zlobil sousedy, ale pyroman ze mě nikdy nebyl... Takhle vysoko to můžeš vytáhnout jen ty, Isaku.

Nejsem si jistý jestli mám být poctěn.

Ach jo...

Vzdám se. Očividně byl jako dítě andílek.

Promiň. Tak já už přestanu.

Konečně dobrá zpráva.

Díky. A možná by tě zajímalo, že jsem zařídil schůzku mých rodičů. Máma si myslí, že mám problém ve škole, protože jsem nebyl na hodině.

Obeznámím ho s plánem na příští čtvrtek.

Super. Půjde se s tím k soudu?

O tomhle jsem vůbec nepřemýšlel.

Nevím. Je to možný.

Zavřu oči. Myslím, že půjdu spát. Alespoň na chvíli. Oči opět otevřu.

Snad to dobře dopadne.

Oči se mi po Evenově zprávě opět začali klížit.

Půjdu si na chvíli lehnout. Měj se.

Pošlu poslední zprávu. Jeho odpověď je prostá.

Miluju tě.

Odložím telefon a po chvilce usnu.

∞∞∞

„Isaku?" někdo na mě mluví a třese mým ramenem.
„Isaku?" uslyším hlas znovu. Mžouravě otevřu oči.
„Eriku? Co se děje?" posadím se a promnu si oči.
„Máma řekla, že pro tebe mám jít. Musíš něco sníst." založí si ruce na hrudi. Uchechtnu se nad tím, jak vypadá.
„Nemám hlad." usměju se na něj. „Musíš se najíst. Jsi hrozně hubenej. Proto ti je pořád nejspíš špatně." Erik se na mě zamračí. Má ale nejspíš pravdu. Málo jím. Měl bych přibrat.
„Fajn. Vezmu si tvojí radu k srdci." vstanu a s Erikem odejdeme z mého pokoje. V kuchyni mi máma připravila večeři.
„Promiň, že jsme tě vzbudili, ale musíš jíst." máma ukáže na stůl, kde je očividně moje večeře. Ona mezitím dávala nádobí do myčky.
„Nevadí rád sním tohle..." lžičkou projedu obsah talíře.
„To je jáhlová kaše, Isaku" řekne máma uraženě.
„Jsi si jistá?" ochutnám kousek na lžičce. Chutná to líp než vypadá. Sednu si k jídlu a postupně ho začnu jíst.
„Vidíš, že se to dá jíst..." máma si sedne na chvíli ke mně.
„Já jsem neřekl, že se to nedá jíst... Jen, že to vypadá docela děsivě." promluvím a usměji se, jen co polknu další lžičku jáhlové kaše. Máma mi dá malý pohlavek, ale společně se mnou se rozesměje. Bouchnou domovní dveře a do kuchyně přijde Kristofer. Veselá nálada mě přešla.
„Ahoj" pozdravíme ho s mámou. Já se začnu opět věnovat jídlu.
„Ahoj" přejde k jedné židli a odloží si tam svojí tašku, kterou nosí do práce.
„Jak ti je Isaku?" začne se opět starat. Myslí si, že na něj před mámou nedokážu vylítnout? Nechci se teď, ale hádat.
„Asi líp. Zítra už bych mohl jít do školy..." cítím se na to. Nejsem omezený, že musím být pod dohledem mámy a Kristofera.
„Na to zase hezky zapomeň" napomene mě máma.
„Proč!?" svraštím obočí.
„Chci, aby si přibral. Mám pro tebe určitou stravu, která tě vrátí do normálu. Pak budeš jíst všechno." máma se zvedne od stolu a odnese můj talířek. Asi se zbláznila.
„Mami nepotřebuji žádnou zvláštní stravu" začnu, ale ona mě umlčí.
„Už jsme s ní začali." kaše no jasně. „A myslím, že ti to pomůže i od toho zvracení." pousměje se a pohladí mě po tváři. To bude ještě zajímavý...

∞∞∞

Kolem desáté si chci jít lehnout. Jsem unavený, ale vše se pokazí. Ve mě se vzedmula další vlna nevolnosti a tak jsem se vydal do koupelny. Odklopil jsem záchod a vyzvrátil veškerou mojí stravu, co jsem ještě nestihl strávit.
„Isaku!?" nemám v plánu zvedat hlavu.
„Isaku!?" promluví znovu. Je to dětský hlas. Erik. Utřu si pusu rukou a spláchnu záchod.
„Jsem v pohodě." přejdu k umyvadlu a umyju si ruce. Poté si důkladně vypláchnu pusu.
„Půjdu pro mámu." Erik odejde.
„Ne! Eriku! Stůj!" vyběhnu za ním. K mému neštěstí mámu s Kristoferem potkáme hned na chodbě. Jdou si akorát lehnout.
„Isak znovu zvracel!" promluví Erik. Vykročím k němu a natáhnu ruku.
„Eriku..." řeknu smířeně. Už se nedá nic dělat.
„Cože!?" máma ke mně rychle přejde. „Nic mi není" uklidním jí.
„Zítra tě vezmu k doktoru" řekne neústupně. Vidím Kristofera, který je z téhle věty napjatý.
„Ne." odmítnu. Nemám ho rád, ale mám rád zbytek své rodiny. A Erik a Nora potřebují otce. I když je to zrůda. Najednou tam Nora přišla. Erik jí chytne za ruku. Museli jsme ji vzbudit. Čekám na slova, kdy mě máma bude přesvědčovat o tom, jak k doktoru jít musím. Ona se, ale otočí na Kristofera. Na svého dlouholetého přítele.
„Je to tvoje vina! Kdyby si mu věřil! A nepodezíral ho!" z mámy téměř létají blesky. Nora se rozpláče a Erik jí obejme.
„Vážně!? Teď křičíš na mě!?" ani Kristofer se neudrží. Přejdu k Erikovi a Noře. Vezmu Noru do náruče a odnesu jí pryč. Erik jde za námi.
„Ano! Protože kdyby si nemlátil mého syna nebyli bychom v téhle situaci!!" zastavím se u dveří, které vedou k Noře do pokoje.
„Kdyby, jsi neměla syna se zrůdou, tak by z něj nebyla stejná zrůda!!" au Tohle zabolelo. To co jsme však všichni tři viděli, jsme vidět neměli. Máma se napřáhla a udeřila Kristofera do tváře až to mlasklo. Zůstal na ni jen vyjeveně koukat. Na tváři má mámin červený obrys ruky. Po tomhle fópá už zajdu s Norou k ní do pokoje. Erika mám pořád za zády. On je jen trošku vyvedený z míry. Už si asi zvykl, že hádky se staly každodenní činností téhle rodiny. Nora si zalezla do postele a já jí utěšoval tak dlouho, dokud neusnula. Chtěl jsem vzít Erika a odejít, ale ten jí jako správný starší bratr objímal ve spánku. Nechal jsem je tedy spát. V domě byl už klid. Kristofera jsem uviděl v ložnici, jak se chystá do postele. I já jsem si šel konečně lehnout. Jen co však otevřu dveře svého pokoje, všimnu si, že má postel není prázdná. Leží v ní máma.
„Mami?" uchechtnu se potichu. Zavřu dveře a přejdu k ní. Uslyším pravidelné oddechování. Spí. Lehnu si tedy k ní a oba nás přikryju.
„Dobrou noc, mami" zavřu oči a ponořím se do spánku po, kterém dnes strašně toužím.