Osudový kluk

11. Kapitola

Domů jsem přišel kolem jedné a šel jsem do pokoje. Máma mě přemlouvala k obědu, ale neměl jsem hlad. Proto jsem odmítl. Podíval jsem se na telefon a vzpomněl si na zprávu od táty.

Milý Isaku,
možná Ti přijde dost drzé, že Ti píšu po tak dlouhé době, ale neměl jsem na tebe kontakt. Tvá matka mi zakázala veškerý kontakt s Tebou. Chtěl bych Ti vysvětlit, jak to tenkrát bylo. Žiju teď znovu v Bergen a rád bych se s Tebou sešel. Henrik Hayes

Zprávu si přečtu ještě jednou. Je to vážně můj táta? Váhám jestli mám odepsat. Kliknu na ikonku odepsat a než si to rozmyslím, píšu.

Pokud jsi můj otec, napiš tři věci, které jsi mi kdy řekl/dal. Nebo něco o čem vím jen já a... ty.

Pošlu zprávu a položím telefon na noční stolek. Cinkne mi upozornění zprávy a v ten moment přijde i máma. Jen se podívám, kdo napsal a odložím telefon. Táta. Tedy pokud to tedy on je.
„Isaku? Můžeme si promluvit?" máma za sebou zavře dveře a přejde ke mně. Sedne si vedle mě na postel a něžně se usměje.
„Můžeme" odpovím a odložím telefon. Nechci a hlavně ani nesmí, aby věděla o těch zprávách.
„Já vím, že Kristofer není tvůj otec a ani ho tak nikdy brát nebudeš. On se, ale snaží být tvým otcem. Tak to, alespoň zkus." mluví se mnou mile jako vždy.
„V tom je ten problém mami. Snaží se chovat jako můj otec. A to já nechci. Můj otec je Henrik Hayes, který od nás sice odešel, ale ty jsi ho odřízla. Chápeš že, já vlastního otce potřebuji?" mluvím na ni stejným tónem hlasu, kterým na ní mluvil i táta. Jsem mu velmi podobný.
„Isaku, tvůj otec je špatný člověk. Nechtěla jsem, aby se to stalo i tobě." teď mi dala ránu pod pás, aniž by o tom věděla. Nenávidí tátu, protože je bisexuál a teď má přítele. A bude nenávidět i mě až zjistí, že jsem gay.
„Není špatný! To že ty jsi homofob neznamená, že homosexuálové jsou špatní! Byla bys na mě taky taková, kdybych byl jedním z nich!?" zvýším trošku hlas. Jsem malinko naštvaný, ale to je vše. Nejvíce mě to však bolí u srdce. „Ty jsi však říkal, že takový nejsi. Ty jsi lhal!?" rozčílí se máma. Tohle mě jako odpověď stačí. Nenáviděla by mě.
„Nelhal jsem," zalžu jí přímo do očí. Nechci, aby mě nenáviděla. Proto lžu.
„Dobře. Věřím ti." uklidní se a pohladí mě po tváři. Políbí mě na temeno hlavy a odejde. Mezi dveřmi se však ještě zastaví a ohlédne se.
„Vážně nemáš hlad?" lehce se na mě usměje, jako když jsem byl malý a ona mi povolila koupit si hračku.
„Ne mami, nemám." usměji se na ni totožným úsměvem. Jediné co po ní mám. Úsměv.
„Dobře" odejde a zavře za sebou dveře. Podívám se na telefon a rozkliknu zprávu od táty.

Isaku. Doufal jsem, že odepíšeš. Nebyl jsem si jistý. Ale splním Tvé požadavky. Narodil jsi se, 25. února, letos Ti bylo sedmnáct. Tudíž jsi rok 99. Tvůj nejlepší kamarád byl vždy Jonas. K pátým narozeninám jsem tě vzal na chatu do hor. Tobě i mámě se tam líbilo. Jeden den jsi tam uklouzl na ledu, ale nebrečel jsi. Rozesmálo tě to. Bál jsi se bouřek a tak jsi spával u mě a mámy v posteli. A když jsem od vás odcházel, poslední věta co jsem ti řekl, byla: „Znovu se shledáme, jen musíš vydržet." Možná jsi tomu dřív nerozuměl, ale teď určitě ano. Vím, že jsi chtěl jen tři důvody, ale já se nemohl rozhodnout jaké. Tak jsem jich napsal víc. Henrik Hayes

Je to on. Opravdu se mi po jedenácti letech ozval můj otec. Odepsal jsem hned.

Chci se sejít!

Položil jsem telefon opět na noční stolek a lehl si. Po čtvrt hodině úvah jsem usnul. Jediné co vím je, že mě během spánku někdo přikryl.

PS: Příští týden nebude kapitola.