Osudový kluk

66. Kapitola

Den ve škole ubíhal pomalu. S mojí partou jsem moc nekomunikoval a Even mi chyběl víc, než kdy jindy. Byl jsem rád za vůni z mikiny, která mi ho připomínala. Evena bych tu každopádně potřeboval. Aby mě přivedl na jiné myšlenky než je Will. Ještě jsem se mu neozval. Zákon schválnosti mě asi nemá rád a o hodině, tudíž právě teď mi zabrněl telefon. Vytáhl jsem ho z kapsy, tak aby mě učitel matematiky neviděl. Zpráva od Willa.

Rozhodl jsi se?

Rozhodl? Nerozhodl?

Píšeš v nevhodnou dobu. Mám matiku.

Rozhodnu se prodloužit konverzaci.

To není to, na co jsem se ptal. Stojím před tvojí školou. Zajímá mě, jestli jsem přijel zbytečně.

Tahle zpráva mě ohromí. Vážně přijel jen kvůli mně?

Nečekáš zbytečně. Půjdu s tebou.

Odepsal jsem. Pokroutil jsem nad Willem hlavou.

Vážně!?

Přijde mi další zpráva.

Vážně.

Usměju se do mobilu.
„Pan Hayes by nám mohl vypočítat další z příkladů z tabule. A telefon si vezme na konci hodiny." uslyším učitelův hlas a úsměv mě hned přejde.

∞∞∞

Když jsem se konečně dočkal poslední hodiny a mohl vyjít ze školy, Jonas a ostatní se se mnou na nádvoří rozloučili.
„Pro mě je tady máma." rozloučí se Jonas a odejde směrem k autu, kde sedí jeho máma.
„My s Lisou jedeme do centra na nákupy. Takže zatím." odejde Liv a Lisa na mě ještě mávne.
„A co ty? Hermane?" obrátím pohled na něj.
„Myslím, že pro mě táta nepřijel jen tak... " řekne nejistě s pohledem upoutaným na tmavé auto mně neznámé značky. V autech se vážně nevyznám. Všichni zbylí se tedy rozjedeme do svých směrů. Liv s Lisou zahlédnu ještě, jak si povídají u nějaké party holek. Jdu z nádvoří tedy sám. Jdu Willa hledat sám. Projdu školními vraty a zatočím za roh. Někdo mi v tu dobu skočí na záda. Leknu se a ucuknu. Dotyčný se, však drží jako klíště nedbaje na to, že mi zalehl batoh.
„Ahooj!!" vykřikne mně lehce povědomý hlas. Otočím na něj hlavu. William. Šmankote.
„A-ahoj?" drcnu do něj a donutím ho tím slézt. Všichni si nás dost zaujatě prohlíží. Nedivím se jim. Gay ze školy se na veřejnosti tiskne ke klukovi, který zde nikomu není známý. I přesto, že již zmiňovaný gay ze školy má přítele. Myslím, že budou drby. Moc ti děkuju, Wille.
„Jsem rád, že jsi nakonec souhlasil." Will si stoupne přede mě a usměje se od ucha k uchu.
„Doufám, že nebudu litovat. Ale teď už pojď. Nepotřebuju být hlavním tématem školních drben." vydám se kolem davu a Will mi je v patách.
„Jasně, to chápu." uchechtne se pobaveně a srovná se mnou krok.
„Kam půjdem?" zeptá se, když dojdeme k tramvajové zastávce.
„Hm... nevím. Tak univerzální místo... park?" navrhnu mu s náznakem úsměvu a rozhozením rukou. William jen přikývl a tak jsme se vydali na cestu.

∞∞∞

Po cestě do parku jsme probrali maximálně tak to, jak se kdo z nás má a stihl jsem mu i vynadat, že mi kvůli němu o hodině vzal učitel telefon.
Ale i přesto, že jsem Williamovi řekl, že se mám fajn, tak si tím nejsem úplně jistý. Ale všechno už by mělo být v pohodě. Došli jsme do parku a sedli si na lavičku pod jeden z vyšších stromů.
„A co, že jsi včera měl špatnou náladu?" začne vyzvídat a podívá se na mě tázavě. Pamatuje si to. Nečekaně. Nadechnu se a spustím.
„Evena, mého přítele vyhodil jeho otec z domu. Neměl kam jít a chvíli se tak toulal nočním Bergenem. Když mi zavolal s mým tátou a jeho manželem jsme pro něj přijeli. Byl totálně promrzlý. Vzali jsme ho k nám. Žije teď u nás. Se mnou." mnu si po celou dobu ruce, které mám v klíně a upírám na ně pohled.
„V životě jsem se tak ještě nebál. Když jsem byl malý pod peřinou a čekal, až ustane bouřka, ještě nedávno když mě mlátil otčím od matky nebo nějací kluci si na mě počkali na tramvajové zastávce pro své potřeby. Tehdy jsem se tak nebál jako teď. Když jsem ho slyšel sotva mluvícího na druhé straně telefonu.. bál jsem se, že přijedeme pozdě." Stekla mi jedna neposedná slza.
„A když jsem ho našel. Uvědomil jsem si, že bez něj bych nemohl žít. Že ho doopravdy a bezvýhradně miluju." stekla mi druhá slza. Will si mě znenadání přitáhne do objetí.
„Nemusíš se za nic stydět. Chápu tě, i když nikoho takhle moc nemiluju." jen mě objímal a utěšoval. Oplatil jsem mu po chvíli objetí a poté se odtáhl.
„Děkuju." zašeptal jsem jen. Will na to pouze kývl hlavou.
„Řekni mi něco o sobě. Nic o tobě pořádně nevím." zadívám se mu do uhrančivých očí.
„Takže ty by sis přál něco o mně vědět? Tak to mi řekneš za každou informaci něco zajímavého o sobě." pozvedne obočí, jako to dělává Even.
„Fajn" souhlasím.
„Nad svojí orientací jsem začal spekulovat, když mi bylo dvanáct. Dopadlo to, jak to dopadlo a nestydím se za to. Rodičům jsem to řekl asi po roce. Byli už rozvedení." na chvíli se odmlčel. A v ten moment mi v hlavě blikla malá žárovička.
„Počkej, kolik že ti je?" zeptám se zaraženě Willa. I když tuším, co odpoví, přijde mi to matoucí. Tím jak to popisoval. Opravdu mu je... patnáct?
„Teď se ptám já!" mrkne na mě a musím tedy počkat až budu na řadě. „Řekni mi nějakou tu zajímavost." podepře si hlavu dlaní a loket si zapře o své stehno. Je vidět, že se v tom vyptávání vyžívá.
„Nic moc zajímavého se mi v životě neděje." pokrčím rameny.
„Blbost." řekne rázně. „Každý život je něčím zajímavý. Takže i ten tvůj." Usměje se na mě od ucha k uchu a ukáže tím své dokonalé zuby. Protočím nad tím oči.
„Fajn. Tak například.. V posledních týdnech, když jsem ještě bydlel s mámou a někdy jsem třeba přišel později domů.. její přítel mě zmlátil." Ušklíbnu se. Vidím na Willovi smutný výraz.
„To mě mrzí." řekne upřímně.
„Nemusí. Je to má minulost a musím s ní žít." usměju se na něj. „A teď zpět k mé otázce... Kolik ti je?" provrtám ho pohledem.
„Kolik bys tipl?" nahodí frajerský úsměv.
„Nevyhýbej se odpovědi." varuji ho s pohledem do jeho hnědých očí.
„Nevyhýbám. Jen ji prodlužuji. Ale když to tak nutně potřebuješ vědět. Je mi patnáct." jiskřičky z jeho očí na chvíli pohasnou, jakoby čekal, že se s ním v tu dobu přestanu bavit.
„Myslel jsem si to, ale i tak mě to překvapuje. Nevypadáš na patnáct." Prohlédnu si Willa a všimnu si mírné červeně na jeho lících.
„Můžeme být dál přátelé? Nebo co to vlastně jsme?" zeptá se znenadání. Nechápavě se na něj zadívám.
„Samozřejmě. Doufal jsem, že zůstaneme přátelé. Co je to za otázku?" Sklopí pohled na své ruce.
„V Oslu jsem.. tak trochu nechtěná osoba. Pár mých spolužáků se dozvědělo o mojí orientaci, protože rád kreslím. A oni viděli obrázek jednoho z mých nejlepších přátel, do kterého jsem se omylem zamiloval. To jim už nedošlo. Ale o mně po škole vytrubují, co jsem zač. Jedinou oporou jsou mi ti dva kamarádi. Mathias a Alexander." na chvíli se odmlčí a zhluboka trhaně nadechne. Poté pokračuje.
„Mathias je milý, ale někdy taky na zabití. Asi ti dochází, že na tom obrázku je on. Každopádně já Mathiasovi čas od času dám náznaky a přijde mi, že on občas dělá totéž. Pak jsou však dny, kdy se chová odtažitě, že by mě nechtěl vidět." měl svůj pohled stále upřený na ruce.
„Nežádám tě, aby ses se mnou přátelil, protože musíš. Že je ti mě líto. To fakt ne. Chci alespoň pochopení." podívá se mi konečně do očí. Usoudím, že jeho dlouhá historka skončila.
„Trochu tě chápu. Ale myslím, že se mi už nezbavíš. Docela jsi mi vlezl pod kůži." mírně se na něj usměju. Vidím, že Willovi steklo pár slz a tak si ho přitáhnu do objetí.
„Stejně jako slunce nebude svítit věčně.." začne Will blekotat. „Tak i každá perla má svou vrásku." dořekne nakonec svá slova.

Už nám chybí asi jen jedna kapitolka + epilog.. Budu brečet 😥 Jinak moc děkuji za votes a přečtení a i ty komentáře, mám z nich radost 😄😍💕