Osudový kluk

6. Kapitola

Po úžasném dobrodružství v tramvaji jsem zjistil, kde Even bydlí. Třetí dům z leva od tramvajové zastávky. Já jel ještě o stanici dál. Aby byl dnešek ještě lepší, tak začalo pršet. Tudíž než jsem přešel ze zastávky domů, byl jsem úplně promočený a promrzlý. Otevřel jsem si vchodové dveře a vešel do naší chodby. Batoh jsem si odložil stranou k botníku a zavřel za sebou dveře. Chystal jsem si vysvléct bundu, ale najednou přiběhla Nora. „Isaku!!" objala mě a zmáčkla ze všech sil. Oplatil jsem jí objetí. Pustila mě a nechala, abych si sundal bundu a pověsil ji na nástěnný věšák. „Isaku!!!" přiběhl ke mně Erik a přitiskl se ke mně. Jen co mě pustil, jsme společně došli do kuchyně. U stolu seděla máma a Kristofer se opíral o kuchyňskou linku. „Konečně! S kým jsi byl tak dlouho!? Jak si mohl zapomenout na své sourozence!?" vyjel na mě Kristofer zhurta. Erik s Norou se krčili u mámy. „Na nikoho jsem nezapomněl! Jel jsem je vyzvednout, ale byla bouračka a jedno auto bylo na kolejích! Čekal jsem v té pitomé tramvaji půl hodiny, než se opět rozjela!" zakřičel jsem na Kristofera zpět. Tohle je jediná věc, která mě na něm obrovsky štve. Nejsem jeho syn a on si to moc dobře uvědomuje. Proto čeká na jakoukoliv malou věc, co se stane v mojí přítomnosti, aby si na mně mohl vylít vztek. Dělá z komára velblouda.
„Tati od školy je vidět na zastávku. Pokaždé vidíme, jak Isak z tramvaje vystoupí. Dneska, ale žádná tramvaj nepřijela," jediný, kdo mě začne obhajovat je můj nevlastní desetiletý bratr. „Ty se mě taky nezastaneš!?" vykřiknu na mámu. Ta jen sedí a upírá na mě své čokoládově hnědé oči. Nejsem jí v ničem podobný. Ve všem se podobám otci.
„Nejenom, že zavrhneš tátu a zakážeš střídavou péči, protože si našel přítele a ty jsi homofob, ale začneš zavrhovat i mě? Svého syna? Fakt díky!" otočím se a po schodech vyběhnu do pokoje. Zamknu za sebou a sednu si na postel. „Isaku Hayesi!!!" zařve Kristofer a jde k mému pokoji. Vezme za kliku a pokusí se otevřít. „Otevři ty dveře, Isaku!!" zakřičí a zalomcuje s klikou.
„Nejsi můj otec! A nikdy jím ani nebudeš, tak mě nech být!" po tomto Kristofer odešel. Přes veškeré hádky se ho snažím mít rád, ale je to těžké. Nedokážu ho mít rád. Ale nic zlého bych mu nepřál. Mámu ovšem rád mám, ale takovéto hádky u nás nebývají. Většinou všechny hádky začíná Kristofer na můj účet. Naštve mě vždy dvěma způsoby. Když na moji osobu, hledá všelijakou špínu, aby mi mohl dát za vyučenou. Nebo když se chová příliš jako můj otec. Není jim a nikdy nebude. Cinknul mi telefon oznamujíc novou zprávu. Vezmu si telefon a uvidím neznámé číslo. Rozkliknu onu zprávu.

Mílý Isaku,
možná ti přijde dost drzé, že píšu po tak dlouhé době, ale neměl jsem na tebe kontakt. Tvá matka mi zakázala veškerý kontakt s tebou. Chtěl bych vysvětlit, jak to tenkrát bylo. Alespoň tobě. Žiju teď znovu v Bergen a rád bych se s tebou sešel. Henrik Hayes.

Dnešek je čím dál zajímavější a zároveň záhadnější. Nemám ponětí co se děje. Nejdřív ten podivný sen, potom Even a nakonec mi píše můj biologický otec? Kouknu se na hodiny. Za minutu čtvrt na šest. Jdu do koupelny a sundám ze sebe stále mokré oblečení. Pro jistotu ještě zamknu dveře. Vlezu si do sprchového kouta a nechám na sebe dopadat kapky teplé vody. Po deseti minutách jsem se rozhodl vylézt z koupelny a s ručníkem kolem pasu jsem přešel do svého pokoje. Převlékl jsem se do suchého oblečení a vysušil si ručníkem vlasy. Vzal jsem si z postele mobil a sedl si na židli k psacímu stolu. Všiml jsem si na mobilu nového upozornění. Tentokrát bylo z Facebooku.

Even Larsen vám poslal žádost o přátelství. Potvrdil jsem jeho žádost a napsal mu.

Připraven na večírek?

Čekal jsem, až odepíše. Došel jsem si mezitím pro mikinu. Jakmile jsem se vrátil k mobilu, cinkl na upozornění nové zprávy.

Já jo. A ty?