Osudový kluk

10. Kapitola

S Jonasem jdeme pryč. Nevím kam. Prostě pryč. Kráčíme po chodníku po, kterém chodím ze školy s Erikem a Norou. Někdy však i sám. Chodník vede k tramvaji, ale nemáme v plánu nastoupit. Jedna z tramvají odjíždí právě v moment, když jsme přišli k zastávce.
„Tak řekneš mi, proč jsem musel lhát Kristoferovi a tvé mámě?" začne Jonas klást otázky a započne tím rozhovor. Není naštvaný, to bych poznal. Jen to chce vědět. Stejnak jsem mu to chtěl říct. Nemá cenu zapírat. Nikdy jsem před ním nic netajil. Když nepočítám to, že jsem gay a vlastně také to, proč od nás odešel můj otec.
Na moment, se na sebe podíváme a pak opět své pohledy zaměříme na cestu před námi.
„Včera jak měl Elias ten večírek," začnu vysvětlovat s pohledem upřeným na mé, v tu dobu strašně zajímavé boty, s myšlenkami na Evena.
„Šel jsem tam s tím Evenem. Liv nepřišla. Byla tam spousta lidí. Herman odešel chvíli po našem příchodu. Lisa se začala bavit s Evenem. Šel jsem pak za nimi, ale Even se před ní skryl a já zůstal s ním. Když jsme šli domů, bylo už pozdě a strašně pršelo. Nejela žádná tramvaj, a když jsme došli k jeho domu, chtěl jsem pokračovat k sobě, ale on mě přemluvil, abych zůstal. Usušili jsme se a pustili si nějaký film. Pak jsem usnul a probudil se až ráno," vynechám jen nepodstatné věci. Evenovo oblečení, které mi půjčil a také rozhovor s jeho otcem.
„Takže k ničemu nedošlo?" vážně je tohle první věta co řekl?
„Co!? Jonasi!" odstrčím ho na druhou polovinu dost širokého chodníku. Jonas se začne smát s pohledem upřeným na mě. Já se zadívám do dálky a zasměji se taky. Zavrtím hlavou a podívám se zpět na Jonase.
„Jak dlouho to víš?" zeptám se ho s neurčitým podmětem. Vím, že ví, co myslím.
„ Siden når ble du kjent med Even," pronese upřímně. Nevím, jestli se mnou chce zacházet jinak. Doufám, že ne.
„Aha," řeknu tiše. „Proč to nikomu nechceš říct?" chytne mě kolem ramen a já uvnitř sebe ucítím úlevu. Chová se stejně. Pořád mě má za stejného Isaka.
„Bojím se, že kdyby se to doneslo ke Kristoferovi a mámě vyhodí mě z domu. Nebo cokoliv jiného," pomyslím na slova, která mi řekl Kristofer ohledně toho jestli jsem gay.
„Kristofera to dnes už napadlo, když jsem řekl, že jsem spal u Evena. Proto jsem chtěl, abys, mě kryl," mluvím dál jakoby, bych byl u psychologa
„Takže od vás to nikdo neví?" zeptá se znovu na podobnou otázku, kterou mi položil včera ve škole.
„Jen Nora," pomyslím na ni. Myslím, že jí mohu věřit. „Nora?" řekne pobaveně Jonas a přitiskne si mě k sobě blíž.
„Jo. Ty a Nora jste jediní, kdo to ví. Nechci to nikomu říkat. Nevím, co by si o mně pomysleli," mám nutkání položit si hlavu na jeho rameno, ale ovládám se
„Tak to řekni jen mámě, ta to pochopí," je od Jonase hezké, že se mi snaží pomoci s mojí homosexualitou, ale i tak je to moje starost, kterou musím vyřešit já.
„Ona i Kristofer jsou homofobové. Zakázala jakýkoliv kontakt s tátou. Jenom kvůli tomu, že si našel...," došlo mi, že o tomhle ví jen Even. A to z neznámého důvodu. Měl jsem pocit, že jemu to říct můžu. „Že si našel přítele. Je bisexuál," dopovím nakonec a čekám, kdy mě Jonas pustí, odstoupí ode mě a já se mu zhnusím tak, že naše dlouholeté přátelství bude pryč.
„Proč jsi o tom nikdy nemluvil?" pustí mě, ale necítím tu odtažitost, kterou jsem čekal.
„Proč? Ze stejného důvodu, jako předešlé téma. Nevím, co by si o mně lidi mysleli. Bojím se, co by si mohli myslet. Det ville være unaturling for dem," poslední větu řeknu jako by mě to mrzelo. Což je vlastně i pravda. „Proč by mělo? Nemyslím, že je na tom něco, co by se lidem mělo hnusit!" poplácá mě po rameni. Je to fakt nejlepší kamarád jakého bych mohl mít.
„Nevím," pokrčím rameny. Jdeme ulicí ve, které bydlí Lisa. Je mi celkem líto jak se k ní Even zachoval, ale zároveň se mu nedivím.
„Hm...," neznělo to otráveně. Spíš zamyšleně a mile „a Even?" začne posouvat téma hlouběji. „Co s ním?" dělám nechápavého, ale na Jonase tohle nikdy nemá vliv. Za zkoušku však nic nedám.
„Víš, co myslím. Líbí se ti?" zeptá se narovinu. Zamyslím se nad otázkou. Líbí se ti? Asi ano. Jsem do něj očividně zamilovaný.
„Ne. Asi. Nevím," snažím se to nějak logicky poskládat, aby to pochopil a já si to ujasnil. Podívám se na něj. Myslím, že jsem se, asi přiznal.
„Zamiloval, jsi se, že?" Jonas asi ví, o čem mluví. Chodil dřív s Silje. S jednou z dvojčat. Bohužel se rozešli, ale jsou z nich kámoši. Vycházejí spolu v dobrém.
„Asi jo...," zastavím se a dlaněmi si protřu obličej. „Je to, ale jedno. On není gay." tuším, že to Jonas ví. Neříkal jsem to však jemu. Ale sobě. Není gay. „Isaku...," začne Jonas, ale já ho zarazím mávnutím ruky. On však přešel ke mně a stiskl mě v pevném objetí. Chvíli jsem nereagoval, ale pak jsem se rozhodl mu objetí oplatit.
„Máš mě. Já jsem hlavní osoba, jasné!? Even je až někde daleko po mně!" rozesmál mě v objetí a tak jsem ho pustil. Šli jsme už domů. Cestou jsme probrali ještě spoustu dalších věcí. Moje myšlenky mi ale utíkaly k Evenovy. Ale i přesto jsem se stále bavil s Jonasem stejně jako dřív.