Osudový kluk

19. Kapitola

Když jsem Jonasovi napsal, aby přišel, prohlížel jsem se v koupelně v zrcadle. Modřina se už začala vybarvovat. Cinkne mi telefon s novou zprávou.

Proč, jsi se neozval!?

Napsal mi Even. Úplně jsem na něj zapomněl.

Promiň. Zapomněl jsem. Šlo to tady z kopce, teď čekám na Jonase. Jo a... nechtěně jsem do toho zatáhl i Liv.

Odepíšu Evenovy a jdu dolů do kuchyně napustit si vodu.

Co se stalo!?

Even je asi vystrašený. Bojím se reakce, až mě uvidí.

Kristofer mi dal pěstí pod oko. Nic vážného. Jen modřina. Ale budu to muset říct Liv... O tobě. Nás. Nemusíš se bát, že by to Jonas nebo Liv někomu řekli :)

Napustil jsem si sklenku vody.

Věřím ti :) že to nikomu neřeknou.

Uslyšel jsem zvonek, a tak jsem šel otevřít. Jonas.
„Čau" pozdravil mě a zděšeně se na mě podíval. „Co se ti to stalo?" ukáže na mojí modřinu.
„Ahoj" pozval jsem ho dál a zavřel jsem za ním dveře. „Vysvětlím ti to venku. Teď ti řeknu něco jiného. Důvod proč jsi tu je, že ti potřebuju vysvětlit, proč se poslední dny chovám asi trošku divně, ale nemůžu ti to říct tady. A navíc musíme ještě pro Liv." obeznámím Jonase s mým plánem, který jsem si připravil.
„Asi trošku divně!? Isaku, chováš se hodně divně." Jonas se na mě dívá zmateně.
„Jonasi! No tak!" strčím ho do ramene a zamíříme oba zpět ke dveřím.
„Isaku?" uslyším za sebou mámu. Otočím se.
„Kam to jdete? Myslela jsem, že budete tady." máma ukáže za sebe směr schodiště. Musím improvizovat. A to moc neumím.
„Jonas mě jen vyzvedl. Jdeme ven. Nebudeme sedět celý den uvnitř." pousměji se a máma na mě kývne a odejde do kuchyně. Zavřu dveře a s Jonasem jdeme k tramvaji.
„Tak kde jsi přišel k té modřině?" zeptá se znova na mojí čím dál barevnější modřinu. „Kristofer mě praštil." řeknu narovinu a z kapsy vytáhnu telefon. Napíšu Liv.

Přijeď tramvají do mojí ulice. Je to důležité, tajné a bude tě to hodně zajímat.

Pošlu jí zprávu a s Jonasem dojdeme na zastávku.

Hned tam jsem.

Odepíše mi a já sklidím telefon.
„Hádám, že si taky všiml tvého chování." s Jonasem si sedneme na lavičku u zastávky a čekáme na tramvaj, která má jet za pět minut.
„To nevím... dřív se choval mile. Později se vše, ale změnilo. Začal u mě vyhledávat problémy." nevědomky jsem se dotkl modřiny, kterou jsem uštědřil pod oko. V tu dobu přijela tramvaj. Nastala chvilka odvahy. Liv vystoupila spolu s několika lidmi a já počkal, až budeme samy. Nečekal jsem dlouho. Přišla hned k nám. Já s Jonasem jsme se zvedli z lavičky. „Ahoj" pozdravili jsme ji s Jonasem sborově.
„Ahojky. Isaku, co je tak důležité, tajné a bude mě to hodně zajímat?" povytáhla obočí a založila si ruce na hrudi.
„Zatáhl jsem tě do svýho průšvihu. Omlouvám se." provinile jsem se usmál.
„To je všechno? To nemohlo počkat do školy!? Nebo jsi nemohl poslat zprávu!?" vyjede po mně Liv, až se já i Jonas lekneme.
„Ne! To není všechno! To důležité proč tu oba jste, vám teprve řeknu, protože se nechci pořád kvůli něčemu vymlouvat." jsem nervózní, bojím se jak to moji dva nejlepší přátelé vezmou.
„Isaku, tak už to řekni!" napomene mě Jonas.
„Fajn! Chodím s Evenem." doufal jsem, že z jejich výrazů něco vyčtu, ale nic se z nich vyčíst nedalo.
„Fy faen" promluvila konečně Liv. „A doma o tom ví? Proto máš tu modřinu?" Liv se začala pomalu už i usmívat.
„Ne. Víte to jen vy dva. A musí to tak zůstat. Nikdo to nesmí vědět!" napomenu je a Liv mi mezitím skočí kolem krku.
„Isaku!! Konečně!!!" zasměje se a já jí objetí oplatím.
„Neboj, mi nic říkat nebudem" připomene se Jonas a já se uchechtnu. Přitáhnu si ho k nám a Jonas nás obejme.