Osudový kluk

54. Kapitola

Do hodiny máme vše hotovo a polepeno. I šroubky s maticemi sklizeny.
„Já to uklidím. Vyznám se tu jako doma. Ty běž za Evenem." Jonas začne sbírat všechno náčiní.
„Děkuju" vyjdu z pokoje a jdu dolů do obýváku za Evenem. Když ho spatřím ležet pomláceného na pohovce s rukama zaťatýma před obličejem, zhrozím se. Přejdu k němu a sednu si k němu na pohovku. Pohladím ho ve vlasech, mezitím co Jonas projde kolem, s plnou náručí věcí směrem do kuchyně. Ani ne za deset minut byl u nás v obýváku.
„Jak mu je?" zašeptal Jonas tradiční otázku, když se mluví o nemocném.
„Asi dobrý..." smutně se na Evena zadívám. Na jeho zaťaté pěsti.
„Já už půjdu, ať s ním můžeš být sám." pokusí se pousmát Jonas a otočí se k odchodu.
„Jonasi. Počkej" zvednu se z pohovky a přejdu k němu.
„Je mezi námi vše jako dřív, že?" mám skleslý výraz a nejde se ho nijak zbavit.
„Samozřejmě" obejme mě Jonas. Když mě pustí, vydá se k odchodu. Já se nasoukám za Evena a chytnu ho kolem pasu. Po chvíli usnu.

∞∞∞

Probudí mě bouchnutí dveří. Podívám se na Evena. Taktéž se probírá. Pustím ho kolem pasu, kdyby náhodou někdo přišel. Even se posadí a jemně zaskučí.
„V pořádku?" přisunu se k němu blíž. Kývne v souhlas, ale vidím, že ho vše bolí.
„Budu v pořádku" usměje se a já ho opatrně pohladím po rameni. Ruku však ihned stáhnu, co do obýváku přijde máma.
„Co se to tady děje!?" zeptá se s opovrženým pohledem na nás oba.
„Mami?" zajíknu se, ale musím promluvit. Rozumnější bude se na to postavit. „Evena si pamatuješ, ne?" ukážu na tu pomlácenou chuděru, která sedí na pohovce. Máma přikývne.
„Někdo ho pomlátil. Já s Jonasem jsme tady rozebírali nábytek, aby ho mohl zítra táta odvést, ale přišel Even. Vypadal takhle a tekla mu krev. Ošetřili jsme mu to. Jonas pak musel odejít." řeknu mámě incident popravdě. Even si znenadání stoupne vedle mě.
„Omlouvám se, že jsem šel sem. Ale můj otec mě takto nesmí vidět. Snažím se pro něj být syn, jaký chce, abych byl. Ale je to těžké." promluví Even. Máma přejde až k nám.
„Mělo by se to nahlásit, to snad víte. Je to napadení." podívám se na Evena. Přímo do očí. Za celou dobu co ho znám jsem v jeho očích neviděl nic takového. Stach. Začne couvat.
„Prosím ne. Ne. Ne!" žadoní při couvání. Spustily se mu i slzy. Ubíjí mě ho takto vidět. Zakopne a tvrdě dopadne na zem. To už nevydržím. Ať si máma myslí, co chce. Obejmu Evena a pevně ho k sobě přitisknu. Začne mi brečet do hrudi, kde mám už jeho krev, a jeho ruce mě tisknou více k němu. Máma k nám přistoupí a pohladí Evena po hlavě.
„Pokud si nepřeješ, aby se to hlásilo, nebude. Ale pro tebe by to bylo lepší." Even začne kroutit hlavou v nesouhlas. Máma si povzdechne.
„Běžte si lehnout. Ráno vás odvezu do školy." máma se ne mě usměje.
„Mami?" zavolám na ni ještě. „Nech si to pro sebe, ano?" s kývnutím odejde do kuchyně.
„Isaku?" vrátí se ještě máma s telefonem v ruce. Já se akorát snažím sebe i Evena sesbírat z podlahy.
„Ano?" podívám se na ni a raději Evena pustím.
„Erik s Norou potřebovali něco do školy, tak to jeli s Kristoferem koupit. Ptá se, jestli taky něco nechceš." jen zakroutím hlavou a odvedu Evena, který se zvládl zvednout, do pokoje. Pro jistotu zamknu, kdyby nás chtěli přepadnout Erik s Norou.
„Omlouvám se, omlouvám se" začne Even a spustí se mu znovu slzy.
„Tvoje vinna to není, tak se za nic neomlouvej." přitáhnu si ho do objetí. Hlavu mi položí na rameno. „Pojď už si lehnout." začnu s ním couvat k matraci, která zbyla z mé postele. Políbím ho a chytnu ho za boky. U matrace se zastavíme a Even si pomalu sedne a poté si mě pomalu stáhne k sobě do objetí. Políbím Evena na krk a oba se odebereme do říše snů. Poslední co cítím je Evenova ruka kolem mého pasu.

Má omluva za neaktivitu je - škola