Osudový kluk

65. Kapitola

Jen co Even usnul, vstal jsem a šel mu přeskládat věci. Měl jsem to hotové kolem dvaceti minut. Jen jsem si sedl na židli a začal pozorovat spícího Evena. Najednou mi cinknul telefon. Já ho vytáhl z kapsy a ztlumil, abych nevzbudil Evena. Píše mi Will.

Ahooj Isaku!

Zobrazím si zprávu. Dlouho se neozval což je zvláštní.

Ahoj Wille.

Odepíšu a opět se zahledím na Evena.

Jak se máš?

Vskutku doufám, že nepíše jen kvůli tomu.

Nic moc, ale nechci to teď řešit.

Odepíšu znovu. Povzdechnu si potichu.

A co takhle zítra?

Vykulím na jeho zprávu oči.

Vidím, že sis to přečetl Isaku. Odpověz.

Napíše druhou zprávu. Já, ale nevím co odepsat.

Musím se postarat o přítele. Bydlí teď u mě. Takže po škole musím hned domů.

Napíšu pravdivou odpověď.

Vážně? V čem je takový problém, že se se mnou nechceš sejít.

Nad jeho otázkou jsem se zamyslel. A co je pravdy, ne poprvé. A čím víc jsem přemýšlel, tím víc mi v hlavě vycházela jedna a ta samá odpověď. Even. Bojím se, co by mi na to řekl. Že si za jeho zády píšu s klukem, kterého sotva znám.

Nevím.. do zítra se rozmyslím. Slibuju.

Napsal jsem mu poslední zprávu. Poté jsem si zalezl k Evenovi a zkusil usnout. V hlavě jsem měl pořád Willovu otázku, jestli bych tím Evenovi ublížil.
Jakoby mé myšlenky byly moc hlasité a Even se vzbudil.
„Hva skjer? Proč nespíš?" Even se na mě rozespale podíval a blíže se ke mně natiskl.
„Musím o něčem přemýšlet. Nedokážu to vypudit z hlavy." objal jsem Evena pevněji.
„O co jde?" Even lehce zakloní hlavu. Zhluboka se nadechnu a poté všechen vzduch vypustím z plic. Rozhodnu se říct pravdu.
„Mám jednoho kamaráda. Neznám se s ním nějak moc dobře, protože nechodí k nám na školu. Žije s otcem v Oslu a sem dojíždí za mámou. A.. a je taky gay." u poslední věty se mi trochu sekl hlas v hrdle.
„A ten kamarád se mnou chce jít ven. Bál jsem se ti o tom říct, aby si to ode mě nebral jako podvod nebo nějakou zradu." hlas se mi znovu zadrhl.
„Isaku.. " Even se převalil a celého mě tím zalehl. „Chápu, že jsi se tak zachoval. Asi bych se zachoval stejně. Ale to co jsi pro mě dneska udělal. Dokazuje mi to, že mě miluješ. A já tebe taky a proto ti důvěřuju." chytl můj obličej do dlaní. Poté mě pomalu a procítěně políbil. Já jsem polibek prohloubil a po tvářích mi začaly stékat kapičky slz. Even mi je začal palci stírat. Odtáhl jsem se a opřel se svým čelem o to jeho.
„Takže ti nevadí, když se zítra trochu zdržím? Je právě ve městě a tak ať už to mám za sebou." promluvil jsem tiše.
„Ne. Půjdu po škole sám." zavře oči a chce mě políbit na čelo.
„Ty zítra nikam nejdeš! Chci mít jistotu, že ti vážně nic není. Alespoň jeden den zůstaneš doma." řeknu prosebně. Even si povzdechne.
„Fy faen. Dobře ať je po tvém." protočí s úsměvem oči. „V tom případě bych, ale tomu tvému kamarádovi měl dát pořádně najevo, komu patříš." ušklíbl se na mě Even a vrhl se nejdříve na mé rty a poté na můj krk, kde vytvořil nesčetně značek. On vyvázl nejméně se šesti. Poté co jsme se chvíli ještě líbali a mazlili, jsme se rozhodli jít opět spát. Even mi usnul opět v objetí s hlavou zabořenou do mé hrudi. Já si svůj obličej schovám do jeho vlasů.

∞∞∞

Ráno mě probudí nepříjemný zvuk budíku. Even nespokojeně zabručí a více mě stiskne v objetí, přičemž se mi i vícero zachumlá do hrudi. Budík tedy vypnu, aby tedy Even mohl dál spát.
„Ššš... Klidně spi dál. Za chvíli se uvidíme." políbím ho na temeno hlavy a vstanu. Převlékl jsem se do čistého oblečení. Když jsem si chtěl vzít mikinu, zarazil jsem se. Rozhodl jsem se vzít si Evenovu. Jen co jsem ji vytáhl ze skříně, tak mě do nosu praštila ta nezvyklá kombinace vůní. Vanilka s mátou.
Vyšel jsem s batohem do školy z pokoje a zastavil se v koupelně. Vykonal jsem tam ranní hygienu a poté šel dolů na snídani.
Do kuchyně jsem vešel v nevhodnou dobu. Táta s Petterem si zrovna vyměňovali ústní tekutiny. Táta byl přitisklý na kuchyňské lince a Petter mu rukama zajížděl pod triko. Odkašlal jsem si a přešel ke stolu. Oba dva sebou trhli a odtáhli se.
„Nenechte se rušit." řeknu klidně, když si sedám ke stolu a začínám jíst.
„Even ještě spí?" vzpamatuje se první Petter. Jen přikývnu na souhlas.
„To není tvoje mikina, že ne?" prohlíží si mě zaujatě táta. Sklopím pohled na vínovou rozepínací mikinu, co mám na sobě.
„Ne. Je Evena," pousmál jsem se.
„Říkal jsem si, kdy jsi tak změnil šatník." uchechtl se táta.
„No každopádně. Já jsem si vzal na dnešek volno kvůli Evenovi. Kdyby něco potřeboval, postarám se o něj. Neměj strach." začal znovu Petter, když už jsem vstával od stolu.
„Děkuju." usmál jsem se na něj a vyrazil do školy.

∞∞∞

Když jsem přišel na nádvoří školy, tak hned po pár metrech jsem se zastavil u nervózně přešlapujících přátel.
„Ahoj, co se stalo?" podívám se na ně zmateně.
„Ahoj" pozdraví celá parta nejistě.
„Koukám, ale že i tobě..." poukáže Lisa na můj krk, kde je flíček na flíčku. Lehce si to přikryju mikinou.
„No, ale.. Řeknete mi už, co se stalo?" začnu být netrpělivý.
„No..." chopí se toho Jonas.
„Nemáš Evenovo mikinu?" skočí mu do řeči Lisa a odvede tím téma.
„Ano mám, ale to je teď to nejméně podstatné." zpražím ji pohledem a poté se podívám na Jonase, aby spustil.
„Even s námi ráno nejel. Nevíme nikdo co s ním je. Volali jsme mu, ale padá to do hlasové schránky." Jonas si promne prsty. Uznávám, takhle bych byl asi taky vyděšený. Ale vzhledem k tomu, že vím, že už mu nic nehrozí, protože je v teple mého, teď už našeho, domova jsem v klidu.
„Ty se o něho nebojíš?" zeptá se překvapeně Liv.
„Ne." odpovím až moc klidně a moji společníci na mě vykulí oči.
„Vy jste se rozešli nebo tak něco?" napadne hned Hermana. Zděšeně po něm střelím pohledem. Nedokážu si představit, že bychom s Evenem, už nebyli pár.
„Ne to ne. Jde o to, že vím, kde je. Je u mě doma. Odpočívá." řeknu kostrbatě. Nechce se mi přátelům vysvětlovat, že Evena vyhodil jeho otec z domu.
„A proč není u sebe doma?" zeptá se se zdviženým obočím Jonas.
„Protože... protože nechce." řeknu jakoby nic. Kéž by jen nechtěl. Vyvstane mi v hlavě. Chci se dát už na odchod, a tak kolem nich projdu.
„Isaku" Jonas mi zastoupí cestu a ostatní se postaví kolem. „Něco nám neříkáš. O co jde?" zatlačí na mě Jonas.
„Řeknu vám to, až společně s Evenem. Zítra." obejdu Jonase a pokračuju dál do školy. To bude dlouhý den.