Osudový kluk

18. Kapitola

„Mám v plánu to říct Jonasovi" zašeptám Evenovy při hodině. Otočí se na mě s pozvednutým obočím. „On to ví?" zašeptá překvapeně.
„Když jsi se tu objevil, tak na to přišel... a už jsem ti to říkal."
„Když jsem se tu objevil?" začne se usmívat a nevšímá si zbytku mé věty. „Buď zticha!" okřiknu ho. Poslední dobou jsem čím dál tím míň opatrný. A teď mám ještě přítele. Jak jsem k tomu přišel?
„Fajn. Klidně mu to řekni. Ale dnes odpoledne jsme u mě." usmál jsem se na něj. Měl jsem zvláštní pocit. Tohle je ten pocit zamilovanosti? Pokud ano, cítí ho Even taky?

∞∞∞

Po škole jsme nechali všechny za sebou a šli na první tramvaj. Na můj vkus tam jelo až moc lidí. Těsně než se zavřeli dveře, vklouzl dovnitř ještě Jonas.
„Řekl bych, že máš příležitost, ale byl bych raději kdyby, jsi mu to řekl někde, kde nebudou lidi." Even se začal rozhlížet po naplněné tramvaji.
„Můžu vystoupit dýl a dojít k tobě" navrhl jsem, ale to už přišel Jonas.
„Ne to je v pohodě" Even pokračoval v konverzaci.
„Isaku máš teď čas?" zeptal se jako na potvoru Jonas.
„Kdo? Já?" obrátil jsem se na kamaráda.
„Jo. Kruci, co s vámi dneska je? Chováte se divně." začal si nás Jonas prohlížet. Poznal něco?
„Nic s námi není. Jsme normální. A čas nemám. Teď jedu s Evenem k němu ještě něco dodělat. A navíc jsem si tam něco zapomněl." mé vyjadřovací schopnosti jsou vážně skvělé. „Aha" kývl Jonas a tramvaj zastavila.
„Tak se měj" řekl Even a odešel.
„Čau" rozloučil jsem se i já a šel jsem za ním.
„Mějte se." uslyšel jsem za námi. Vyšli jsme z tramvaje společně s několika lidmi.
„Něco dodělat?" začal se Even smát.
„Já improvizoval a tohle vyšlo nějak samo!" došli jsme k jeho domu a Even odemkl. Pustil mě dovnitř a on vešel hned za mnou. Zabouchl dveře, zuli jsme si boty a šli jsme do kuchyně.
„Chceš něco?" přešel k ledničce a já se opřel a linku.
„Stačí voda. Nejsem náročnej." Even se uchechtne a nalije nám do skleniček vodu. Došli jsme k Evenovy do pokoje a já z bezpečnostních důvodů položil sklenku na stůl. Even udělal totéž a přitáhl si mě k sobě. Začal mě líbat. Polibky jsem mu oplácel a zacouval jsem s ním k jeho posteli. Povalil jsem ho na ní a jednou rukou, pravou, jsem ho začal hladit po tváři. Druhou, levou, jsem nechal na jeho boku. Cítil jsem, jak mi jeho ruce přejíždí po zádech a bocích. Na chvíli se odtáhnu, abych popadl dech.
„Co jsme podle tebe nedodělali?" zeptal se mě se smíchem Even a já musel protočit oči.
„No tak podle Jonase třeba něco do školy... můžeme v tom i pokračovat... Třeba zkontrolovat jestli máš všechno..." Even se na mě nechápavě a uraženě podívá.
„Hva!!" odstrčil mě s nechápavým pohledem od sebe. Já jsem spadl vedle něho na postel, na bok. Začal jsem se smát. Even si mě přitáhl za mikinu a krátce mě políbil.
„Kolik je hodin?" zeptal jsem se. Even vytáhl telefon a rozsvítil obrazovku. 14:42.
„Kdy přijede táta?" položil jsem si hlavu na jeho hruď a Even mi začal čechrat vlasy.
„V pět" povzdechl si a políbil mě do vlasů.
„Raději půjdu dřív, aby to nedopadlo jako vždy." položím mu přes pas ruku. Cítím, že Even mě přestal hladit a už má jen dlaň položenou na mé tváři. Chtěl bych takhle ležet po celou dobu, ale překazí mi to můj telefon, který začne vyzvánět. Volá máma.
„Vydrž" zvednu se do sedu a vezmu hovor.
„Mami?" počkám, až se ozve.
„To jsem já" ozve se z druhé strany Kristofer. „Věděl jsem, že by jsi mi to nezvedl. Chtěl jsem se tě zeptat, jestli se hodláš vracet domů!?" zvýšil hlas, že to nejspíš slyšel i Even.
„Jo mám. Vrátím se před pátou." mluvím klidným hlasem. Snažím se být. Doma si to vylížu. „Kristofere dej mi k telefonu mámu." požádám ho a on mi k mému překvapení vyhoví.
„Ahoj. Slyšela jsi ho?" pozdravím a napojím na to hned i otázku.
„Isaku" snaží se to nějak zamluvit, ale já toho mám dost.
„Ne mami! Přestaň se pořád vymlouvat!" ukončím hovor a odložím telefon vedle sebe. Poté ho dám znovu do kapsy. Obličej schovám do dlaní a nenápadně utřu slzy, které se mi do nich dostaly. Even mě obejme a já mu hlavu schovám do mikiny. Nebrečím.
„V pohodě?" zeptá se a začne mě znovu hladit po hlavě.
„Nic mi není. Do huby dostanu až doma. Obrazně řečeno." Even si sedne až ke zdi a já se přisunu k němu.
„Ty mámu asi nemáš moc v lásce, co?" chytne mě kolem ramen Even. „Co se děje?" sklopím hlavu, aby neviděl těch pár neposedných slz.
„Před deseti lety se chovala jinak. O to jde. Když se dala dohromady s Kristoferem, tak se změnila. K horšímu. Někdy se chová, jako bych ani neexistoval. Prostě to berou tak, že oni jsou plnočlenná rodina. Já jsem..." nevěděl jsem ani jak sám sebe nazvat. „Ale i tak mám mámu rád." dodám nakonec a položím si hlavu na jeho rameno.
„Asi usnu" pronesu se zavřenýma očima.
„Klidně spi. Probudím tě, až bude třeba." políbil mě na temeno a společně jsme se sesunuli do lehu. Já jsem po chvíli spokojeně usnul na Evenovo rameni.

∞∞∞

„Isaku. Isaku. Isaku." uslyším hlas, jak volá mé jméno. Poté ucítím dotyk rtů na mých.
„Hm..." zamručím do polibku a otevřu oči. Even se odtáhne a pohladí mě po tváři.
„Táta je tu za půl hodiny. Nejraději bych byl, aby jsi domů nechodil, ale musíš." vstane Even a pomůže mi na nohy.
„Jo a... nevím proč a jak, ale... brečel jsi ze spaní. A já mám kvůli tobě promočenou mikinu... Vážně jsi v pohodě?" dlaněmi mi zvedne hlavu a já ho chytnu kolem pasu.
„Jo. Nic mi není. Jediný sen, který jsem měl je asi tak pět dní zpátky. Ale byl strašně střelený. A navíc tam byl jeden divnej, ale roztomilej týpek." uchechtnu se když si to zpětně přehraji.
„Byl roztomilejší než já?" Even spojí svoje ruce za mým zátylkem.
„Jste stejně roztomilý" podotknu a podívám se na telefon kolik je hodin.
„Budu muset jít. Je tři čtvrtě. Jo a mimochodem... ten týpek jsi byl ty." Políbil jsem ho, než stačil něco říct. I tak však promluvil.
„Před pěti dny jsem tě neznal" namítne a nechápavě se na mě podívá. Pokrčím rameny.
„Já to taky nepochopil. A hlavně, když jsi se mi pak zjevil ve třídě." Even se uchechtne. Už to necháme být. Prostě záhada. Odstoupil jsem a vzal si batoh. Seběhli jsme schody a obuli si boty.
„Byl jsem tu třikrát a přesto se tu nevyznám." rozhlédnu se po jejich domě.
„Já si taky nemohl zvyknout. A to jsem se ani nechtěl stěhovat. Ale musel jsem. Naštěstí jsem rád, protože bych neměl tebe." opustili jsme jeho dům a vyšli ven.
„Pojedeš tramvají nebo chceš doprovodit pěšky?" nabídl se mi a přistoupil blíž ke mně.
„Pojedu tramvají. Promiň. Cestou vymyslím nějakou výmluvu a napíšu Jonasovi, aby mě kryl, protože ho do toho jaksi zatáhnu, opět. Místo tebe. Kristofer si to bude chtít zkontrolovat a Jonas přijde. A já Jonasovi řeknu i o nás. Jen si nejdřív budu muset projít tím vysvětlováním, křičením... Proč tam musím bydlet?" vůbec se mi domů nechce.
„Bude to v pohodě..." uklidňoval mě Even a akorát mi přijela tramvaj.
„Tak se měj. Napiš mi." Even mě ještě naposledy přejel starostlivým pohledem. Já jsem už však šel k tramvaji.

∞∞∞

Přišel jsem domů a zavřel domovní dveře. Hned jsem měl za zády Kristofera.
„Pán se rozhodl přijít domů! Kam jsi v noci odešel!?" začne křičet a přijde máma. Opět nemám zastání. Na schodech uvidím Erika a Noru, jak to celé pozorují.
„Nemohl jsem spát, tak jsem šel ven!" s křikem, který mu oplácím, nelžu. Jen neříkám, kam jsem šel.
„Alespoň nelži!" Kristofer natáhne ruku a ta mi přistane pod okem. Odvrátím od něj hlavu.
„Nech ho být!! Ať byl kde byl je doma!" stoupne si mezi nás po tolika letech máma. Kristofer se otočí a odejde do obýváku. Máma se na mě podívá a jemně mě pohladí po místě, kam mě před chvílí Kristofer praštil. Těsně pod oko.
„Promiň. Tak mě to mrzí." přitáhne si mě do objetí a je to ona kdo se rozpláče.
„Zavolám Jonasovi, aby přišel. Chci s ním mluvit." pustím mámu a jdu nahoru.
„A s kým jsi byl do teď?" zeptá se nechápavá máma.
„S Liv." Řeknu, než si to promyslím. Sakra!!

A jsem zpět z dovolené, můžete se těšit na nové díly Osudového kluka :)