Osudový kluk

26. Kapitola

Hodiny utíkaly pomalu, ale už bylo půl čtvrté a já odešel z domu. Nikdo se mě naštěstí na nic neptal. V klidu jsem došel k tramvaji, která přijela v době mého příchodu. Nastoupil jsem a za čtvrt hodiny jsem dojel ke škole. Vystoupil jsem a šel ulicí, dokud jsem nezabočil za roh. Uviděl jsem pár metrů od sebe kavárnu, kde jsem se měl s tátou sejít. Přišel jsem až k ní a ještě se podíval na hodiny. 15:59. Naposledy zaváhám, ale pak otevřu dveře. Vejdu do kavárny, která k mému údivu byla skoro prázdná, a hledám tátu. Pamatoval jsem si přesně, jak vypadá. Spatřil jsem ho po chvíli. Seděl sám u skleněného stolku v rohu místnosti. Přišel jsem k němu.
„Ahoj" pozdravil jsem ho a on se na mě podíval.
„Isaku? Ahoj... změnil si se. Skoro jsem tě nepoznal" pozdraví a vykouzlí se mu úsměv na tváři. Tím i mně. Sednu si naproti němu.
„Proboha co se ti to stalo?" uvidí mojí modřinu pod okem a stroupky na nosu.
„Mámin přítel. Podezříval mě z..." zastavil jsem se, než jsem to dořekl. Nevím, jestli mu to nakonec řeknu.
„Z čeho?" zeptá se mě nakonec. Řeknu mu to. Stejně jsem chtěl. Navíc... Tátovi lhát nechci.
„Z homosexuality." táta vypadá zaraženě. „Tati než, ale začneš mluvit, něco ti řeknu. Máma ani její přítel Kristofer se o tom nesmí dozvědět, ale je to tak. Jsem gay. A mám přítele, který má otce stejného jako je máma." jeho výrazy se střídají. Vyjevený. Chápavý. Šťastný.
„Jsem rád, že jsi mi to řekl." usměje se a pohladí mě po ruce, kterou mám položenou na stole.
„S kým jiným to můžu probrat takhle otevřeně? Nemůžu to nikomu říct. Kristofer s mámou by mě vyhodili z domu." přijde servírka a já si objednám latté. Táta si dá obyčejné presso.
„Kdykoli můžeš bydlet u mě a Pettera. Jedna místnost by se vyklidila." neříká to přemlouvavě. Bydlet u táty?
„Popřemýšlím o tom, ale musela by o tom vědět máma. A ta na to nepřistoupí." ušklíbnu se a servírka přinese naší objednávku.
„A jak jsi mě dokázal zkontaktovat?" přesunu téma hlouběji. Než odpoví, napiju se latté.
„Chtěl jsem se s tebou vidět, ale tvá máma mi to zakázala. Snažil jsem se, ale přijít ve volném čase na nějaký způsob. Potom mi pomohla Petterova známá z Osla. Koupili jsme si tady malý domek. Napíšu ti adresu, můžete se s přítelem přijít podívat." usměje se a já se uchechtnu.
„Možná se stavím. Nebo stavíme." pokrčím rameny a usměju se na něj. Chvilku mlčíme a vychutnáváme si chuť kávy.
„Isaku, ještě ohledně toho co se stalo mezi mnou a mámou..." načne minulost.
„Tati chci vědět jen dvě věci." opřu se o opěradlo.
„Jaké?" znejistí táta. Bojí se, že mě ztratí jako tehdy?
„Věděl jsi o sobě už dřív, že jsi bisexuál nebo jsi to zjistil až, když jsi poznal Pettera?" táta se už netváří nejistě.
„Věděl jsem to už dřív. Jen tvá máma mi neřekla, že je homofob." promne si dlaně.
„Aha... No a druhá otázka... Proč jsi s mámou chtěl mě, i když jsi bisexuál a později jsi odešel s Petterem?" nevěděl jsem jak otázku přesněji položit a tak se bojím, jestli se neurazí. Tuhle otázku si pamatuju od Evena. Ze dne kdy jsem ho viděl poprvé.
„Chtěl jsem se usadit a tvojí mámu jsem miloval. O tomhle ti máma asi nikdy neřekla, ale měl jsi mít sestru. Bohužel se nenarodila... Nemůžeš si to pamatovat, byl jsi moc malý. Ale pak jsem po několika letech potkal Pettera a vše se změnilo. Myslím, že ty už to taky znáš." pousměji se nad pocitem, který mám, když jsem s Evenem.
„Znám, ale máš pravdu, máma mi nikdy neřekla, že jsem měl mít sestru." tohle jsem vážně nečekal.
„Jak se měla jmenovat?" zeptám se táty.
„Já chtěl Noru, ale máma Emmu. Bohužel nebylo ani jedno." Nora... Zní mi v hlavě.
„Já mám teď dva nevlastní sourozence. Erika a Noru. Obě jména vybrala máma." usměju se. Možná ještě není vše ztraceno. Když budu chtít bydlet u táty. Ale... Budu chtít?

∞∞∞

Seděli jsme ještě dlouho. Táta i přes mé výhrady zaplatil mé latté. Odešli jsme spolu z kavárny.
„Tak se budeme muset asi rozloučit." začne táta.
„Ne navždy. Přijdu tebe a Pettera navštívit." usměju se a objemu ho. Táta je chvilku vyvedený z míry, ale poté mi objetí oplatí. Odstoupím od něj.
„Budeme rádi." usměje se na mě.
„Tak ahoj" rozloučím se.
„Ahoj" naposledy se usměje a já se vydám zpět k tramvaji.