Osudový kluk

46. Kapitola

Ráno se probudím a Even u mě neleží. Porozhlédnu se kolem. Uvidím ho uprostřed mého pokoje, jak si zkoumavě prohlíží věci.
„Ahoj" pozdravím ho. Otočí se na mě a usměje. Vyhrabu se z postele a přejdu k němu. Obejmu ho kolem pasu, jeho ruce skončí na mém zátylku.
„Byl jsi roztomilý, tak jsem tě nechtěl budit" znovu se usměje a já se tentokrát zašklebím.
„Cos tu prováděl?" podívám se po pokoji. Nic zajímavého tu není.
„Jen tak jsem se díval. Měl by sis pomalu zabalit." podotkne, že se blíží mé stěhování.
„Mám to v plánu. Neboj. A teď se pojď najíst. Mám hlad." pustil jsem ho a šli jsme ke dveřím.
„Možná si zakryj ten krk" navrhnu mu. Even si poupraví mikinu kolem krku a pomocí tkaničky ji stáhne.
„Taky jsi mohl níž.." postěžuje si Even, když vyjdeme ze dveří ke schodům.
„Jo? A kam až bys to chtěl?" zeptám se a lehce do něj žďuchnu.
„Kamkoliv níž" řekne Even tiše se smíchem. Zvláštně i pobaveně se na něj podívám. Smějeme se až do kuchyně. Tam nás smích přejde, když uvidíme Kristofera.
„Ahoj" pozdravím ho s lehkou nervozitou.
„Dobré ráno" pozdraví i Even.
„Dobré" řekne Kristofer a prohlíží si nás nedůvěřivým pohledem.
„Kdo je to?" zeptá se, když chceme s Evenem přejít k lednici, abychom si udělali snídani.
„Jsem Even Larsen. Isakův spolužák." představí se a podá Kristoferovi ruku. On jí přijme.
„Larsen? Není tvůj táta Daniel Larsen?" začne se Kristofer zajímat.
„Ehm... ano. Proč?" znejistí Even. Mám tendenci ho obejmout, ale před námi stojí jeden z největších homofobů co znám.
„Tvůj otec je teď mým novým kolegou. Teda, abych byl přesnější, pracujeme o pár kanceláří vedle."
„Aha..." odmlčí se znovu.
„Kristofere, když dovolíš.. rádi bychom se najedli." vmísím se do jejich konverzace.
„Samozřejmě. Nebudu rušit." nechá nás v kuchyni o samotě.
„Nevím, jestli je zrovna plus, že se Kristofer zná s mým tátou" nadhodí Even tiše.
„Nejdřív jídlo" zarazím ho, protože se nahlas ozve můj hladovějící žaludek. Even se uchechtne a společně přejdeme k lednici.

∞∞∞

„Kolik je hodin?" zeptám se Evena, který si prohlíží jednu z mých knížek. Já se válím v posteli.
„Půl desáté. Proč?" nechá si knížku v ruce.
„Chci vědět, kdy mě tu necháš." Even ke mně přejde i s knížkou a obkročmo se na mě posadí.
„Táta už stoprocentně doma je, protože je doma i Kristofer. Takže já vyrazím za chvíli." políbí mě na rty. „Je ta knížka dobrá?" zeptá se, když se odtáhne. Ukáže mi knihu Pansret hjerte, kterou jsem četl asi před dvěma lety.
„Na podpálení nebyla..." řeknu s křivým úsměvem. Even se zasměje.
„Smím si ji půjčit?" podívá se na mě prosebným výrazem.
„Klidně" usměju se na něj. Zvedne se ze mě a pomůže mi na nohy.
„Už půjdu" řekne tiše a políbí mě na tvář. Přitisknu se k němu a obejmu ho kolem pasu. Even odstoupí, vezme si věci společně s mojí knížkou a společně vyjdeme ke dveřím mého pokoje. Seběhneme schody až k domovním dveřím a opustíme náš dům.
„Pojedu tramvají" řekne, když mě cestou od nás chytne za ruku.
„Fajn" odpovím ledabyle. Nevím co víc na to říct.
„Fajn!?" řekne s hranou urážkou. V jeho hlase je však víc pobavení.
„Jo! Co ti na to mám říct." uchechtnu se a za chůze se k němu přitisknu.
„Jeg vet ikke" odpoví stručně.
„Chci se jít zítra podívat za tátou." dojdeme na zastávku a stoupneme si naproti sobě. „Nechtěl bys jít taky? Konec konců, říkal, že tě mám někdy přivést..." navrhnu Evenovy. Ten se zahledí do dálky a poté znovu na mě.
„Jo. Jo půjdu rád." usměje se a políbí mě. V ten moment dorazí tramvaj.