Osudový kluk

40. Kapitola

Sedím u jednoho ze skleněných stolků a nervózně si hraju s telefonem. Po necelých deseti minutách se otevřeli dveře a v nich se objevila máma. Rychle jsem napsal tátovy.

Máma i já jsme v kavárně. Přijď.

Nepočítal jsem s odpovědí a tak jsem si s telefonem opět začal točit mezi dlaněmi. Máma ke mně zatím přišla a sedla si vedle mě na židli.
„Ahoj" rozepínala si při těch slovech kabát. Přehodila si ho přes židli.
„Ahoj" pozdravím ji nervózně, ač se to snažím sebevíc maskovat. Máma si toho, ale nejspíše nevšimla.
„Ředitel tu ještě není?" zeptá se i když zná odpověď.
„Ne, asi má zpoždění..." pokrčím rameny a v tu dobu se podruhé otevřou dveře. Já i máma se tam podíváme. Stojí tam mně dost podobný muž ač o pár let starší. Táta. Podívám se na mámu. Ve tváři je vzteky bez sebe.
„Na to zapomeň Isaku!" zakřičí tiše, když k nám táta dojde. Chce se zvednout, ale já ji chytím za loket.
„Počkej! Není tady kvůli tomu, aby si mu cokoliv odpustila..." máma si znovu sedne do původní pozice a táta se posadí na židli naproti.
„Tak o co tu jde!?" máma opět zvýší hlas. Pár lidí se po nás podívá.
„Z nenadání se tady objeví a začne se za mými zády s tebou scházet!? O co jde!?" podívá se konečně i na tátu.
„Vím, že mám s Isakem zakázáno se vídat... ale nechápu proč.." promluví i táta.
„Proč!? Protože..." začne mluvit máma.
„Ne!" skočím jí do řeči. Nebyl dobrý nápad řešit to na veřejnosti. Nebyl.
„Mami důvod proč tu jsme je... je, že se chci přestěhovat k tátovi." seberu všechnu odvahu a pomyslím na Evena. Jak by nám to prospělo.
„Cože?" řekne máma zaskočeně.
„Pochop mě mami... u nás to není jako dřív a já tam více méně nepatřím..." máma se na mě zaskočeně, naštvaně a k mému údivu i chápavě dívá.
„Mami já jsem..." načnu a ucítím tátův pohled.
„Já jsem si to dost dlouho a pečlivě promýšlel. Bylo by to lepší pro nás všechny" ukončím to. Máma si povzdechne.
„Fajn" skloní hlavu a já se mírně usměji. „Dobře, souhlasím s tím, aby ses přestěhoval." promluví znovu a mně srdce začne bít rychleji. Na chvíli všichni tři mlčíme. Až nakonec táta prolomí ticho.
„Chceš s tím jít k soudu?" napřímím se. Pokud s tím máma bude chtít jít k soudu, bude hrozit, že u táty nebudu moc bydlet.
„Ne. Kdyby přišla sociálka, řeknu, že je Isak na studentském bytě." podívá se na mě. Nevím co jí vyčíst z očí. Ale bolest tam je.
„Dobře" táta přikývne. „Budu muset jít.." oznámí nám a zvedne se k odchodu.
„Zatím" rozloučí se s námi.
„Ahoj" odpovím a čekám na mámu jestli něco řekne.
„Měj se" odpoví opět suše. Vidím na ní, že nějaký ten cit k tátovy v ní musel zůstat. Stěhuju se k tátovy bez soudu.. Máma na něj už neměla, žádné další nadávky..
Táta odešel a já s mámou jsme šli chvíli po něm.
„Ty jsi tu autem?" zeptám se jí. Je mezi námi napjatá atmosféra.
„Ano. Pojedeš se mnou domů nebo máš něco domluveného?" otočí na mě hlavu. Je raněná. Bolí jí to, že ji opouštím. Ale já musím...
„Chtěl bych se na chvíli projít... sám..." postoupím k ní blíž.
„Dobře" přikývne a já ji obejmu.
„Mám tě rád" zašeptám jí do ucha. Ucítím mokré kapičky na mém krku. Brečí.
„Já tebe taky, Isaku." pohladí mě po hlavě a já odstoupím.

∞∞∞

Šel jsem ulicemi a psal zprávu Evenovy.

Sejdeme se u mostu. Musím ti vše říct.

Ok.

Odepsal a já nechtěně vrazil do kluka nejspíše v mém věku.
„Pardon" omluvím se mu a chci spěchat dál.
„Počkej chvíli!" zastaví mě ten samý kluk.
„Já?" otočím se na něj.
„Jo" přejde ke mě blíž. „Kam tak spěcháš?" zableskne se mu v hnědých očích. Tmavě hnědé vlasy mu do nich padají.
„Mám s někým schůzku. Nechci přijít pozdě..." odpovím trochu v mrákotách.
„Asi jsem se nepředstavil... Jsem William. Pro přátele Will." usměje se na mě. Flirtuje se mnou?
„Ehm.. Williame..." začnu.
„Říkám, že pro přátele jsem Will." znovu se usměje.
„To je sice hezký Williame, ale vzhledem k tomu, že tě neznám a obrazně i doslova jsem do tebe narazil na ulici. Nejsme přátelé. Takže promiň. Musím jít..." otočím se a chystám odejít, ale toho kluka se nedá zbavit. Oběhne mě a zastoupí mi cestu.
„Jak se alespoň jmenuješ?" tentokrát se usměje frajersky. Jakoby nade mnou vyhrál.
„Isak" chci ho obejít, ale on mě chytne za loket. Pobaveně se uchechtne, když se leknu.
„A dál?" nechá si svůj frajerský úšklebek.
„Hayes" pustí mojí ruku a já ho konečně obejdu. Poslední co od něj slyším je věta. „Nezajdeme spolu někam?" protočím nad tím jen očima. Uznávám, byl dost hezký a kdybych neměl Evena, košem bych mu nedal

∞∞∞

Když jsem došel k mostu, zjistil jsem, že mě ten Will zdržel déle, než jsem si myslel. Hajzlík. Dole u mostu vidím sem a tam pochodovat postavu. Už na dálku poznám, že je to Even. Rozběhnu se k němu a skočím mu kolem krku. Rozbrečím se. Moje myšlenky se vrátily k událostem v kavárně. Smíchaly se mi pocity. Nedokázal jsem slzy potlačit.
„V pohodě?" zašeptá mi u ucha. Více se k němu přitisknu.
„Jen mě nepouštěj." poprosím a obličej si schovám k jeho klíční kosti.
„Neboj" políbí mě na krk.
Když se po chvíli uklidním a přestanou mi téct slzy, odstoupím od Evena.
„Jak to dopadlo?" pohladí mě jemně po tváři. Zhluboka se nadechnu a spustím.
„Když tam dorazil i táta, máma chtěla odejít. Naštěstí zůstala. Myslela si, že chci, aby mu odpustila..." povzdechnu si a Even si mě k sobě přitáhne blíž.
„Chtěla na něj vychrlit tolik nadávek co je za zrůdu... Stačil jsem ji však zastavit" stisknu Evena v objetí.
„Pak jsem jí řekl, že se chci přestěhovat.. a myslel jsem při tom na tebe.. na nás" usměju se na něj a mírně ho políbím.
„Jak reagovala?" promluvil trochu ochraptěle Even.
„Byla zaskočená... ale, když jsem ji vysvětlil důvod, proč chci pryč... že to u nás není jako dřív, že tam nepatřím... v očích jí zřelo nejen zaskočení, ale i zlost a pochopení... když jsem ji pověděl, že jsem si to dlouho a pečlivě promýšlel... svolila..." vydechnu poslední slovo jako svaté. Evenovy se rozzáří oči.
„Svolila?" zeptá se znovu jako by nevěřil.
„Ano" moje slova zaniknou v hlubokém polibku, který Evenovy opětuji.
„A půjde se s tím k soudu?" zeptá se na docela neuvěřitelnou část rozhovoru s mámou.
„Ne. Máma řekla, že kdyby přišla sociálka, jsem na studentském bytě. Asi i přes to všechno jí k němu nějaký ten cit zbyl" usměju se, a pak uchechtnu. Je to skvělá představa, že s Evenem budeme moci žít normálně. Jako normální pár.
„Je to skvělý" Even mě znovu políbí.

Písnička od Robyn - Call your girlfriend mi připomínala Isakovo rodiče :) Proto je u této kapitoly...