Osudový kluk

64. Kapitola

Dalších několik dní probíhalo v podstatě stejně. Táta s Petterem se usmířili. A nebojím se říct, že ve velkém stylu. Jeden z večerů nebo spíš možná už nocí? Neměl jsem ponětí o čase, kolik mohlo být, když jsem se vracel z další Eliasovi párty, jsem naším domem slyšel... Mě už dosti známé zvuky. Druhý den ráno jsem raději dělal, že o ničem nevím.

∞∞∞

Seděl jsem u svého stolu. Psal jsem si domácí úkol. Najednou se mi rozrazily dveře. Otočil jsem se na židli a uviděl naštvaného tátu. Přímo zuřícího.
„Děje se něco? " zeptám se nejistě.
„To se teda děje! " vykřikne na mě. Leknu se a cuknu sebou. Táta práskne dveřmi a přejde do středu místnosti.
„Volalo mi neznámé číslo, když jsem ho vzal, zjistil jsem, že je to otčím tvého kamaráda, co tu tenkrát byl " táta by sem nechodil přeci bezdůvodně. Naprázdno polknu.
„Není to jeho otčím" opravím mého otce.
„Mlč!" vykřikne a já se na židli přikrčím. „Je to pravda? Jsi stejná zrůda, jako je tvůj bratr!? Řekni, že to není pravda!! " postavím se a couvnu do rohu místnosti.
„Tati nejsem žádná zrůda. Jsem pořád člověk. A mužů ti to vysvětlit... " oči mám plné slz. Vím, že ztratím otce. Stejně jako jsem ztratil bratra. Stejně jako otce ztratil i Dennis. Ztráta je ztráta.
„Sbal si, co potřebuješ a vypadni. " táta po mně hodil můj batoh do školy, a pak opustil místnost. Musím se odstěhovat. Zpod postele jsem vytáhl velkou cestovní tašku a naskládal tam veškeré oblečení. Rychle jsem zašel do koupelny a vzal si své věci. Nic víc nepotřebuji. Batoh do školy a odešel jsem z domu. Nevěděl jsem, kam půjdu. A tak jsem se vydal nočním městem.
Netuším, kam jsem se to dostal, a tak jsem se posadil na lavičku. Za pár minut mi, ale začala být zima, protože jsem jen v mikině. Všechny bundy jsem si zastrkal někam hluboko do tašky. Poslední co mě v téhle situaci napadlo, bylo zavolat Isakovi. Zvedl mi to po chvíli.
„Ahoj" pozdravil mě celkem veseleji. Slyším přes telefon tlumené hlasy. Nejspíš jeho táta a Petter.
„Čau... " zaseknu se uprostřed věty. Isak ví, že to u mě není zvykem.
„Děje se něco?" Isak zní tradičně vyděšeně.
„Právě, že jo.. Kristofer si nějak sehnal číslo na mého tátu. Vše mu řekl a dost pravděpodobně viděl i ty fotky. " odmlčím se kvůli zimě a začnu klepat o sebe zuby.
„Evene? Řekni mi, že jsi v pořádku?" slyším strachujícího se Isaka.
„N-ne ta-tak ú-úpl-ně." zimou začínám koktat.
„Evene!? Co se stalo!?" Isak trpí tím, že ho napínám.
„Tá-ta m-mě jen vyho-hodil z d-domu." zavřu na konci věty oči. Chce se mi spát.
„Kde jsi!? Přijedeme pro tebe!!" Isak něco zakřičel na Pettera a svého otce.
„T-to bych ta-ky rád-d věď-děl. Nez-znám t-to tu... " porozhlédnu se.
„Popiš mi to" podívám se kolem důkladněji.
„Ehm... J-je tu park, ka-kavárna... a jo vi-vidim kni-knihovnu..." zamžourám očima ve tmě.
„Asi vím, kde jsi... Nejsi ode mě daleko. Budu tam hned... budeme. Miluju tě. " potom Isak zavěsil. Já se položil na lavičku a zavřel oči. Budu spát.

∞∞∞

Uslyším auto, které tady za celou dobu nejelo. Zvednu hlavu. Auto zastaví. Z auta vystoupí nějaká postava. Relativně vysoká a hubená.
„Evene!?" běží ke mně. Pomalu se postavím. Isak mě obejme a přitáhne si mě do polibku. Poté mě obejme znovu. Přitisknu se k němu. Ruce mu dám kolem pasu. Obličej mu zabořím do ramene.
„Pojď do auta" řekne mi a chytne mě kolem ramen. Jeho táta s Petterem mi jdou mezitím pro věci. Než pro ně dojdou a dají je do auta, Isak se mnou sedí v autě a já mám přes sebe přehozenou jeho mikinu. Zaklapnou kufr a přijdou do auta. Oba se na nás otočí.
„Můžeme? " zeptá se Isakův táta. Isak se na mě podívá.
„Jo, můžeme" přikývnu hlavou na souhlas. Jeho táta tedy šlápne na plyn auta, které bylo po celou dobu nastartované. Odjedeme pryč z místa, kam jsem zabloudil a kde jsem skoro umrzl.
K nim domů dorazíme během deseti minut. Už nejsem tak promrzlý. Isak mě zavedl dovnitř a jeho táta s Petterem vzali moje věci. Isak mě posadil na pohovku u nich v obýváku. Obejme mě kolem ramen a já si položím hlavu na jeho rameno. Ti dva přišli za námi i s mými věcmi.
„Měli bychom vymyslet, jak to s tebou uděláme. " začal Isakův táta.
„Jestli mužů pár dní přespat, zkusím se po něčem poptat. " zvednu hlavu z Isakova ramene.
„V sedmnácti ti nedají byt" zapojí se do konverzace Isak. „Navíc nemáš práci. " chytne mě za ruku a proplete si se mnou prsty. Chová se tak, jak jsme se chovat, vždy chtěli. Svobodně. Teď už budeme moct pořád.
„Já bych jeden nápad měl" začne Petter. Podíváme se všichni na něj.
„Povídejte" vybídnu ho.
„Zůstal bys tady do svých osmnáctých narozenin. Pomůžeme ti sehnat byt a práci. Když tě táta vyhodil, asi se o tebe nebude moc zajímat." Petterův nápad byl úžasný. Nejraději bych ho na místě obejmul, ale neměl jsem na to odvahu.
„Zní to dobře" uznal Isakův táta a obejmul svého manžela.
„Takže vyřešeno" uzavře Isak a políbí mě.
„Odnesu nahoru ty věci." odejde Petter.
„Chceš něco jíst Evene?" zeptá se mě Isakův táta, než odejde z obýváku. Odtáhnu se od Isaka.
„Ne děkuju. Půjdu se prospat." kývne hlavou a odejde pryč. Já se společně s Isakem zvednu z pohovky a zamíříme do jeho pokoje, kam Petter nesl moje věci. Potkáme se s ním na schodech.
„Jdete si lehnout?" zeptá se nás, když se míjíme.
„Jo" odpoví Isak.
„Nebuďte hlasití" Petter se přihlouple usměje a sejde schody.
„Vtipný" křikne na něj ještě Isak, ale pak už jdeme do pokoje. Jen co vstoupíme do pokoje, zavřeme za sebou dveře. Isak přejde k mým taškám.
„Ve skříni mám nějaké místo. Dám ti tam ty věci. Lehni si a prospi se." přejde ke mně a skoro mě povalí do postele. Udržím však rovnováhu. Zasměju se společně s Isakem. Isak mi sundal mikinu a sobě též. Tu svoji si musel obléct chvíli předtím, než jsme vystoupili z auta. Vůbec jsem si toho nevšiml. Nakonec nás Isak povalil do postele. Netrvalo dlouho a já jsem usnul v jeho objetí.