Osudový kluk

28. Kapitola

Odpoledne se zavřu v pokoji. Nic nedělám pouze si nečinně prohlížím stěnu. Někdo zaklepe.
„Ano?" pozvu osobu dovnitř. Je to máma.
„Isaku? Je ti dobře? U oběda jsi toho moc nesnědl. A to jsi měl malou snídani." sedne si vedle mě a chytne mě kolem ramen.
„Ne. Není." řeknu popravdě. Ucítím uvnitř žaludku, jako by mi ho něco svíralo. Opřu si hlavu o její rameno.
„Isaku... co je ti?" začne mě hladit po hlavě. Vážně přemýšlím o tom, že opustím tuhle ženu? Svojí mámu? Já bych, ale neopouštěl mámu... opouštěl bych homofoba, kterým je.
„Já nevím. Jako by mi něco svíralo žaludek." máma si mě odtáhne.
„Ach jo... uvařím ti čaj. Když nepomůže, pojedeme k doktoru." máma se už chystá odejít.
„Ne, ne, ne! Mami! Nesmím k doktoru!" zarazím jí a chytnu za ruku.
„Co? Proč by si nemohl?" pohladí mě po ruce.
„Nevidíš můj obličej?" pustím její ruku a ukážu na ještě viditelné modřiny.
„Spadl jsi... ze schodů." snaží se to máma zamluvit.
„Je to doktor mami. Ten pozná, jestli mě doma mlátí nebo padám ze schodů." musí se mnou souhlasit. Myslím, že ani ona nechce mít, žádné problémy. Hlavně se sociálkou.
„Fajn. Dobře." odejde máma a já se sesunu do postele. Začne mi zvonit telefon. Volá mi Even. Vezmu to. „Ahoj" uslyším na druhé straně.
„Ahoj" usměju se sám pro sebe. „Potřebuješ něco?" dám si paži pod hlavu.
„To musím vždy něco potřebovat? Nemůžu volat jen tak?" zasměje se. Musím se taky rozesmát. Z neznámého důvodu to vtipné je.
„Promiň. Jasně že můžeš... Jen mě nenapadlo, že to uděláš." začnu ho trošku škádlit. Přál bych si teď vidět jeho výraz.
„Wow... Volám, protože mě něco napadlo." říká to docela napjatě.
„Copak tě napadlo?" jsem zvědavý. Hodně zvědavý. Proto se zvednu z postele a začnu přecházet po místnosti.
„Když jsem tak ležel, přemýšlel jsem o tom, že řešíme pořád samé problémy. Takže... Co kdybychom náš vztah začali naplno? S problémem se hned vypořádali a dál nelámali hlavu. Společně." krásně řečeno a od nikoho jiného bych to ani slyšet nechtěl.
„Řekneš už něco?" ozve se znovu Even.
„Promiň, promiň... zajímavá myšlenka." pochválím ho a dál putuji po místnosti.
„Takže společně?" zeptá se Even.
„Společně." a já souhlasím.
„A jinak máš doma vše dobré?" pokračuje v konverzaci dál. Je načase.
„Už to nechci řešit Evene... Rozhodl jsem se. Chci se odstěhovat."

∞∞∞

Chvíli po tom co jsem ukončil hovor s Evenem mi máma do pokoje přinesla čaj. Vypil jsem ho ještě za tepla. Rozhodl jsem se jít ven na čerstvý vzduch. Možná mi pomůže. Napíšu ještě Evenovy.

Nepůjdeš ven?

Pošlu mu zprávu a počkám na odpověď.

Něco potřebuješ? :) Jasně, půjdu. Kde se sejdeme?

Přijde mi odpověď, nad kterou se uchechtnu.

Počkej u sebe. Půjdeme k mostu.

Zvednu se z postele a vezmu hrníček. Odnesu ho do kuchyně. Je tam máma.

Dobře.

Odpoví mezitím Even. „Ty mami... Tak mi napadlo jít se provětrat na vzduch. Je mi o něco líp díky tomu čaji." máma se ke mně otočí.
„Nechoď daleko." varuje mě. Přikývnu a jdu se obout.

∞∞∞

U Evena jsem byl hned. Už čekal před domem.
„Ahoj" pozdraví mě a usměje se.
„Ahoj. Tak jdeme?" odolám nutkání políbit ho a rozejdeme se.
„Jsi nějaký pobledlý. Je ti dobře?" chytne mě za rameno a zastaví.
„Je mi špatně a své poslední chvilky jsem chtěl strávit s tebou." promluvím ztrápeně. Přesto do toho vložím co nejvíc ironie. Even mě odstrčí.
„Isaku... já to myslím vážně..." chytne mě za ruce a akorát projde nějaká žena. Všimne si našich rukou. Ihned se pustíme. Žena se usměje a dá si prst přes rty. Tak přeci tu nežijí jen homofobové.
„Viděl jsi to?" promluvím ohromeně.
„Jo. Ale neodbíhej od tématu. Co je ti?" podívá se mně do očí.
„Jen je mi nějak špatně. Jako by mi něco svíralo žaludek. Měl jsem čaj a je mi po něm líp. A tak mě napadlo jít ven." zhluboka se nadechnu.
„Měl bys k doktoru..." znovu se dáme do chůze.
„Copak můžu? S tímhle obličejem?" ukážu na slabinu, která mě drží zpět. Jinak bych už k doktoru šel taky.
„Vždyť jsi krásnej..." Evena očividně nezajímá, že jsme ještě ve městě a mohli bychom někoho potkat.
„Víš jak to myslím..." promluvím se sklopenou hlavou.
„Chceš mi říct, že jsi přemluvil mámu, aby si nejel k doktoru?" Even mě znovu chytne za ruku, už scházíme k mostu.
„Jo. Nechci, abychom, měli problémy se sociálkou." sedneme si opět pod most. Opřu si hlavu o jeho rameno. On svojí hlavu o mojí.
„Jak dlouho o tomhle místě víš?" ten pocit jak tam takhle sedíme, je úžasný.
„Asi rok. Jednou když mě to doma nebavilo, šel jsem se projít, sám. Žádný Jonas nebo tak. Pak jsem narazil na tohle místo kousek za městem. Tak jsem sem začal chodit." Even mně pročechrá vlasy a pak si lépe položí hlavu.
„Aha. Takže jsem pro tebe první osoba, kterou tu máš?" zvedne hlavu a já udělám totéž.
„Není to tu moje. Ale s nikým jiným jsem tu ještě nebyl." políbím ho a Even si mě přisune na sebe. On sám zády dopadne na asfaltovou cestu a já hrudí na jeho. Nepřestáváme se líbat. Even mě chytne kolem pasu. Mé ruce zabloudí na jeho hruď a obličej. Even se na chvíli odtáhne a zasměje.
„Jsme pod mostem." rozesměju se taky. Dokud nezačnu kašlat. Odkutálím se z Evena a kleknu si. Dám si ruku před pusu a díky bolesti co cítím na plicích, zavřu oči.
„Isaku!" přisune se ke mně Even a obejme mě pažemi.
„Dobrý. Jsem v pohodě." padnu mu do náruče.
„Musíš k doktoru. To mi nevymluvíš! Klidně tě tam osobně odnesu." skloní hlavu těsně k té mé.
„Dnes tam není..." namítnu.
„Tak do nemocnice." Even mě vezme do náruče.
„Ne, ne, ne! Evene! To nesmíš! Přišli by na to, že mě doma Kristofer mlátí..." vytrhnu se mu z náruče.
„Co chceš teda dělat?" pohladí mě po tváři.
„Doma se prospím. Něco zkusím sníst. Vypiju další čaj." vyjmenuju několik věcí a chytnu ho za ruce. Mírně se usměji. „Neboj, bude mi dobře." pomalu ho políbím na tvář.
„Jestli ne, tak si mě nepřej!" přitáhne si mě k sobě a mé ruce spojí za svým zátylkem. Jeho ucítím kolem mého pasu.
„Tak raději půjdeme. Aby tvá máma neměla strach." políbí mě na čelo.
„Fajn. Kolik vůbec je?" stáhnu z Evena ruce a i jeho ruce opustí můj pas. Podívám se na telefon. 15:15.
„Tak kolik?" zeptá se Even.
„Čtvrt na čtyři." asi je vážně nejvyšší čas. Sklidím si telefon a Even mě chytne za ruku. Proplete si se mnou prsty. Jdeme.

∞∞∞

Po chvíli jsme opět přišli do města.
„Když jsem tam dnes viděl tu ženu," prolomí ticho Even. „Řekl jsem si, jestli budeme moct chodit spolu jako pár po ulicích, ve škole. Bez toho abychom se báli, že přijdeme o domov." ruku v ruce už jsme nějakou dobu nešli.
„Pokud vyjde to, že se přestěhuji, musíme něco provést i s tebou." Even ví, že mám pravdu.
„Mohl bych nějak zařídit, abych bydlel sám. Za půl roku mi bude osmnáct." Evenův nápad není hloupý, ale půl roku?. Je to dlouhá doba.
„Půl roku je dlouhá doba... Ale rád bych s tebou šel po ulici a prostě neřešil ostatní." chytnu ho za ruku. Lidé kolem si nás nevšímají.
„První krok je za námi" pousměje se Even.
„Jaký je další?" zeptám se zvědavě při cestě. Už se blížíme k jeho domu a tak se naše ruce opět rozpojí.
„Musíš říct svým rodičům, že se chceš přestěhovat." dojdeme k domu a přijede mi i tramvaj. Má pravdu. Je načase.