Osudový kluk

8. Kapitola

Pijeme už osmý kelímek a já na sobě začínám cítit mírnou opilost. Lidí je tady už taky čím dál méně. Dopiju poslední kelímek.
„Evene?" otočí na mě hlavu. Přestože máme oba dost vypito, dokážeme se rozumně ovládat. „Já už půjdu. Měj se," otočím se a odejdu. Vyjdu ven před dům a všimnu si, že prší. Zadívám se na déšť, jako na svatý obrázek. Přes provazce deště není ani pořádně vidět.
„Isaku!? Počkej na mě!" uslyším za sebou Evena. „Půjdu s tebou. Nechci se ztratit!" stoupne si vedle mě a taky začne pozorovat padající kapky deště.
„Kdy jela poslední tramvaj?" zeptá se a já vytáhnu z kapsy mobil.
„Skoro před hodinou" myslím, že se asi pořádně shladím. Even vejde do deště a jde opačným směrem, než jsme přišli od tramvaje.
„Co to děláš?" zeptám se ho. Do deště se mi vůbec nechce.
„Co asi? Jdu domů!" na chvíli se otočí a usměje.
„Jdeš špatně!" křiknu na něj. Přes déšť a stále sálající hudbu z domu je špatně slyšet. Even se zastaví. „Á ha," dodá dost nahlas, abych ho slyšel. Vrátí se zpět ke mně. Podívá se na mě a já protočím očima. Vejdu do deště a společně se vydáme domů.
Neuběhlo ani deset minut a oba jsme byli promočení a zmrzlí na kost. Po půl hodině jsme došli k Evenovu domu. Ještě půl hodiny řekl jsem si v duchu. Bez jediného slova se rozejdu dál.
„Hej! Počkej!" zastaví mě Even a položí mi dlaň na rameno.
„Pojď," pokyne hlavou k jeho domu. Pootevřu pusu a podívám se na jeho dům. Rukama si přejedu po pažích. Lehce přikývnu a tak nakonec jdu s Evenem k němu domů. Popravdě, nestěžuju si. Chtěl jsem jít k sobě, ale doufám, že máma s Kristoferem pochopí, že v tom lijáku se domů nedá jít.
Jak zjistím, od Evena, po vkročení do domu, jeho táta není doma. Je v práci.
„Půjčím ti něco suchého na sebe," zamíříme po schodech nahoru. Cestou se Even staví pro ručníky. Usuším se a převleču u něj v pokoji. Even odešel do koupelny. Rozložím si své mokré oblečení, přes židli a zadívám se z okna. Prší ještě víc. Even vstoupí do pokoje. „Nechceš se kouknout, alespoň na film?" zeptá se a přejde pokoj blíž ke mně. Jen přikývnu a nechám Evena ať něco pustí. Kvůli počasí tam dal Her er Harold. Film neznám, ale dle Evena je to komedie. Mohlo by to být tedy fajn. Ke konci filmu jsem usnul v Evenově posteli. Seděl hned vedle mě, ale netuším, co mohl dělat, když jsem usnul.

∞∞∞

Probudil jsem se až ráno. První věc, které jsem si všiml byla, že vedle někoho ležím. Otevřel jsem oči a spatřil spícího Evena vedle mě. Ležel čelem ke mně a tak jsem si ho mohl detailně prohlédnout. Byl roztomilý, když spal. Zavřel jsem oči s úmyslem, že ještě usnu. To mi ovšem znemožní prásknutí domovních dveří. Posadil jsem se a podíval se na dveře Evenova pokoje. I Evena to probudilo. Podíval se na mobil kvůli hodinám, přes rameno jsem zahlédl čas, 6:53. Položil mobil zpět na noční stolek a podíval se na mě.
„Co to bylo za ránu?" byla první věc, kterou jsem mu řekl.
„Nejspíš se táta vrátil z práce," posadil se na posteli a promnul si rukama obličej.
„Myslím, že bych měl jít," zvedl jsem se z postele a přešel ke svému, už suchému, oblečení.
„Emm.. jo," přikývl a vstal z postele. Vyšel z pokoje se slovy „Hned se vrátím!" využil jsem jeho nepřítomnosti a převlékl se do svého oblečení. Když jsem si vysvlékal Evenovo tričko, ucítil jsem příjemnou vůni vanilky a máty. Položil jsem tričko na židli a než jsem si stihl obléct to své, vrátil se Even. „Na," podal mi hrnek s čajem „to by tě mohlo probrat," přijmul jsem hrnek a napil se. Ucítil jsem tam chuť, která do běžného čaje nepatří, rum.
Až poté jsem si uvědomil, že tam stále stojím bez trička a Even si mě prohlíží!? Položil jsem hrnek s čajem na stůl a přes hlavu si přetáhl svoje tričko. Even v tu chvíli odvrátil pohled. Vzal jsem si opět hrnek a posadil se s ním na židli.
„Tvůj táta ví, že jsem tady?" pozoroval jsem Evena, jak se napil ze svého hrnku s čajem.
„Ne," čekal jsem opačnou odpověď. Cinknul mi mobil. Nevím, ale odkud. Rozhlédl jsem se po pokoji, abych ho našel.
„Tady," podal mi ho Even z nočního stolku.
„Díky," vzal jsem si telefon a rozsvítil obrazovku. Zpráva od Kristofera.

Kde zase jsi!?

Chtěl jsem odepsat, ale nenapadaly mě žádná slova, která bych mohl napsat. Zamknul jsem tedy mobil a odložil ho na stůl.
„Co se děje?" Even se na mě celou dobu díval. „Ehm. Mámin přítel," pokrčím rameny a dopiju zbytek čaje z hrnku.
„Co se stalo, když jsem usnul?" nejspíše si všiml, že jsem s otázkou váhal, protože se uchechtl.
„Usnul jsi ke konci filmu a tvojí hlavě se zalíbilo na mém rameni," začal vysvětlovat a já jsem cítil, jak se mi do tváří žene krev.
„Položil jsem tě na postel a nechal tě spát. Po chvíli jsem usnul vedle tebe," poukázal na dvoulůžkovou postel, kde jsem se dnes ráno probudil. „Aha," promnul jsem si oči a vstal ze židle.
„Musím jít," přejdu ke dveřím a Even se zvedne z postele. Třemi kroky překoná veškerou vzdálenost a udělá pro mě milé gesto, otevřením dveří. Nechá mě projít prvního a jde hned za mnou.
„Ev...."
„Pšt!" přiloží mi dlaň na ústa. „Táta mi zakázal sem vodit kluky ze školy," zašeptá a spustí ruku. „Nechce, aby se opakovalo to co s Dennym. I když nevím, proč si myslí, že bych si měl místo holky najít kluka," chvilková naděje vymizela. Mám pocit, jakoby ve mně něco zlomil. Ale proč? Nejsem do něj zamilovaný. Nebo jo? Nikdy jsem nebyl do nikoho zamilovaný. Možná proto nevím jaké to je, být do někoho zamilovaný. Možná proto nepoznám, jestli jsem do Evena zamilovaný. Jsem do Evena zamilovaný?
„Isaku!?" luskne mi před obličejem prsty. „Promiň. Jdeme?" mluvím tiše, tak jak chtěl.
„Evene!?" oba se otočíme za hlasem jeho otce. Je blízko. Schoval bych se, ale není kam. „Evene nev..," jeho otec zmlkne uprostřed věty s pohledem upoutaným na mě. Sakra.
„Kdo je to!?" jeho otec zní naštvaně. Even celý zbledl.
„Tati tohle je Isak. On a jeho přítelkyně tady včera byli. Seznámili jsme se ve škole," zalže a snaží se to nějak udržet, ale při pohledu na jeho otce to je těžké.
„Zapomněl jsem si tu včera telefon, tak jsem si pro něj přišel," pomůžu mu s výmluvou.
„Žádné návštěvy bez mého svolení! Ještě si promluvíme Evene!" řekne jeho otec naštvaně a opět odejde. S Evenem seběhneme schody, na chodbě se obujeme a vyrazíme ven. Tramvaj mi jede až za půl hodiny, tak se rozhodnu vyrazit pěšky. A navíc mám i doprovod.
„Přítelkyně?" začnu pobaveně rozhovor a Even rozhodí rukama.
„Potřeboval jsem nějakou výmluvu, aby...," zarazí se v půli věty.
„Aby co? Hm?" rozesměji se. Čekám na odpověď. Jsem zvědavý, co řekne.
„Aby si nemyslel, že jsem jako Dennis," píchne mě u srdce, jen co tu větu pronesl. Jsem zamilovaný do Evena Larsena? Možná, že jo.
„Jes ser," zasměju se i přes to, že cítím úzkost. „Jeg ser?" žďuchne mě do ramene a rozesměje se. Rozesměje mě.
„Jak by, jsi se zachoval ty na mém místě? Hm? Co?" směje se dál a s pozvednutým obočím, čeká na odpověď. „Jeg vet ikke," pokrčím rameny. Podívám se po ulicích. Jsou vylidněné. Nevidím jedinou živou bytost.
„Tak vidíš," zastaví se a já se čelem postavím kus před něj.
„Hmmm," založím si ruce na hrudi. Čekáme, až jeden z nás promluví. Nechce se nám však narušit ten klid. Tak se díváme vzájemně do očí tomu druhému. Světle modrá proti tmavě hnědé. Chci to ticho prolomit a rozloučit se, ale Even to udělá dřív.
„Tak se měj," přistoupí ke mně o krok blíž. Dělí nás od sebe necelý metr. Zatoužím tu vzdálenost překonat, ale neudělám to.
„Ty taky," usměju se a s otočkou odcházím od Evena zpět domů.