Osudový kluk

62. Kapitola

Otevřel jsem vchodové dveře a i s Evenem vstoupil. V chodbě se okamžitě objevil Petter s tátou.
„Řekneš jim to ty nebo já?" spustí Even a v tento moment bych ho nejraději uškrtil.
„Co nám má říct?" vyhrkne první táta.
„Doufám, že se neplánujete vzít, protože je to docela v nehodné situaci." snažil se situaci odlehčit Petter. Já s Evenem jsme se po sobě nechápavě zadívali. Očividně o tom ani jeden z nás nikdy nepřemýšlel. Svatba.
„Vždyť nejsme ani dle zákona dospělí." zakroutím nad tím hlavou.
„Tak co se děje?" zeptá se Petter podobně nechápavě jako táta.
„Pojďte do kuchyně. Even vám to řekne." podívám se na něj a on kývne. Propleteme si prsty a vydáme se za tátou a jeho manželem.
Táta se v kuchyni posadil ke stolu. Petter se opřel o linku. Sedl jsem si taktéž ke stolu a Even zůstal stát za mnou, opřený o moji židli svými dlaněmi.
„Takže.. jde o to, že Isak měl před pár týdny takové zažívací problémy. Bylo to tím, že neměl pravidelnou stravu. Dost tím zhubnul. Na začátku se to projevovalo kašláním. Občas i krve. Motala se mu hlava a chtělo se mu spát. Sotva se držel na nohou. Později i zvracení. Vrátil se však do pořádku. Šlo to pomalu a musel jíst jen jisté věci, ale je už v pořádku. No, ale když dneska řekl, že zas nejedl, dostal jsem strach. Musel jsem vám to říct. I kdyby nesouhlasil." Even se někde v polovině jeho dlouhého monologu přesunul na můj zátylek a Petter přešel ke mně a chytl mě za rameno.
„Proč jsi tak blbnul?" podívá se mi do očí a já sklopím hlavu.
„Nedělal jsem to úmyslně. Ale slibuju, že už budu jíst pravidelně."
Táta se zvedl ze své židle a já sebou trhl. Přešel k Evenovi a objal ho. Objal ho.
„Děkuju, že tě má. Je to pako." pustil ho a já se na něj díval vražedně.
„Po kom asi." zastal se mě Petter. Uchechtl jsem se a taktéž vstal ze židle.
„Uvařím ti něco rychlého k jídlu." Petter přejde k ledničce.
„Děkuju." usměju se na něj a s Evenem ruku v ruce vyjdeme do obýváku.
„Nechceš přespat?" navrhnu mu, mezitím co si oba společně sedáme na gauč a on mě poté hlavou lehá do klína.
„Nevím co bych řekl tátovi." posmutní. Pohladím ho po tvářích a on přivře oči.
„A když se zeptám Liv, jestli by nám pomohla?" uchechtne se a otevře oči.
„Jak chceš. Můžeš." natáhne ke mně svoje ruce, abych se sklonil a políbil ho. Neváhal jsem a udělal to.

∞∞∞

Napsal jsem Liv jestli by byla ochotná nás krýt. Souhlasila. Even si vyřídil tak desetiminutový telefonát s tátou. Povolil mu to. S Evenem jsme byli ještě dlouho v obýváku. Petter na mě mezitím zavolal, že mám hotové jídlo.
Šli jsme tedy do kuchyně. Even si sedl na jednu židli a já jemu do klína. Pod nos jsem dostal nějaké těstoviny. Vypadaly dobře.
Jedl jsem a sem tam dal ochutnat Evenovi.
Po dojedení, jsme se vydali do mého nového pokoje. Jen co jsem otevřel dveře, Even několikrát zamrkal.
„Co se děje?" zeptal jsem se ho se smíchem v hlase.
„Nic. Jen.. změnilo se to tu od té doby, co jsem tu nebyl." usmál se a zavřel za sebou dveře.
„Tak co by jsi..." nestačil jsem doříct větu, protože mě Even povalil do postele.
„Chtěl dělat?" dořekl za mě a já se stydlivě usmál. Políbil mě pomalu na krk a postupně se přesouval k mým rtům, kde jsem ihned začal spolupracovat. Chytl jsem ho pevněji kolem pasu a více si ho za zátylek přitahoval do polibku. Jeho ruce si našli své místo na mém hrudníku a ve vlasech. Při polibku jsem ucítil jemné štípání. Začal používat zoubky. Even mi začal vyhrnovat mikinu i s tričkem. V té chvíli jsem se začal zas trochu ovládat.
„Evene, zadrž." chytl jsem jeho ruce a trochu se odtáhl.
„Děje se něco? Udělal jsem ti něco?" díval se na mě nechápavě a posadil se na paty.
„Co? Ne! Panebože nic jsi mi neudělal." chytl jsem jeho tvář do dlaní a vtiskl mu rychlý polibek. I tak byl, ale procítěný. „Jen nechci, aby to zašlo moc daleko, když je dole táta s Petterem." sklopím hlavu, protože cítím, jak se mi do tváří žene krev.
„Jasný. Chápu to." pokusí se říct vážně, ale slyším smích v jeho hlase. Pokusím se zvednout hlavu, a když vidím, jak si mě Even zkoumavě prohlíží, opět ji skloním.
„Pojď ke mně." přisune se ke mně Even a obejme mě. Lehneme si a já si svůj obličej schovám k ohbí jeho krku.
„Jsi roztomilý, když se stydíš." uchechtne se Even.
„Nech toho" drknu ho rukou, kterou ho objímám do břicha.
„Dneska s tou Julií..." navodí Even vážnější téma. „Choval jsi se k ní.. jak to říct. Rodičovsky. Nemohl jsem si toho nevšimnout." Even se trochu pootočí, aby na mě viděl.
„Když napůl vychováváš dva mladší, i když jsou nevlastní, sourozence projeví se to na tobě." podívám se mu do očí.
„Hmh.. ty bys chtěl někdy děti?" zeptá se mě znenadání a já na něj vykulím oči plné údivu.
„O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Navíc myslím, že na děti jsem tak jako tak ještě mladý." uchechtnu se nakonec. Po zbytek dne jsme se váleli v posteli. Dělali různé blbosti, dokud pro nás táta nepřišel, že je večeře. Já a Even jsme šli poté opět nahoru a pustili si film. V polovině filmu Even už spal s hlavou v mém klíně. Opatrně jsem ho přesunul na polštář, aby spal pohodlněji a přikryl ho. Pak jsem vypnul film a lehl si k Evenovy. Objal jsem ho a tím se k němu co nejvíce natiskl. Po chvíli jsem už spal také.

Děkuju za všechny pozitivní reakce i přečtení.