Osudový kluk

41. Kapitola

Rozhodli jsme se přestat skrývat. A tak jsme šli do parku. Sedli jsme si do trávy a já si položil hlavu do Evenova klína. Zavřel jsem oči a nechal jsem Evena, aby mi čechral ofinu vlasů.
„Jak to bude dál?" prolomil ticho Even.
„Hm? Co tím myslíš?" otevřel jsem oči. Pozoroval mě.
„Řekneme to ve škole?" tuhle otázku jsem musel zvážit.
„Jak chceš... mně už to ublížit nemůže, ale tobě..." přestanu mluvit, když si všimnu, že nás pozoruje nějaký pár. Dívka s klukem. Mohou být o tři možná čtyři roky starší než my. Even se ohlédne za mým pohledem. Pár už je na odchodu. Kluk to nějak komentoval, ale bylo vidět, že se ho dívka snažila tišit. Podívám se zpět na Evena a vrátím se k tématu.
„Tobě by to mohlo ublížit. Co, když tě táta vyhodí z domu jako Dennyho?" to riziko tady je a my bychom ho v potaz brát měli.
„Tak zkusím přemluvit Dennyho, jestli by se nechtěl vrátit... do Osla bych za ním bez tebe nejel." skloní se a políbí mě.
„A pokud by se nevrátil?" odtáhnu se od něj.
„Tak se uvidí... zatím to nehroť" znovu mě políbí.
„Hej!!" uslyším povědomí hlas. Oba se za hlasem ohlédneme. Čekám nadávky, na to jaké jsme zrůdy, a co tu pohledáváme, ale nic z toho nepřijde. Osoba se k nám blíží. Poznám v ní Hermana. Sedne si do trávy vedle nás.
„Ahoj" pozdravíme s Evenem sborově.
„Co tady děláte? Na veřejnosti?" dívá se na nás zmateně.
„Odpočíváme" řekne Even a projede mi rukou vlasy.
„Na veřejnosti? Copak už nejste inkognito?" povytáhne na nás obočí. Podívám se na Evena a ten mi pohled s úsměvem opětuje.
„Ne, nejsme." řeknu s naprostým klidem. A nejen s ním. I s pocitem útěchy. Svobody.
„Co tak najednou?" usmívá se na nás. Zvednu si hlavu z Evenova klína a sednu si vedle něj.
„Chceme žít normálně a naplno." Even mě obejme kolem ramen. Vidím, že už se začíná smrákat.

∞∞∞

Domů dorazím za tmy. Vevnitř mám namířeno, jako vždy do pokoje, ale cestu si rozmyslím v půlce chodby. Vydám se hledat mámu. Vejdu do kuchyně. Není tam. Projdu tedy kuchyní do obýváku. Uvidím mámu s Kristoferem na gauči, jak se dívají na nějaký pořád v televizi.
„Mami? Promluvíme si?" promluvím a oba se na mě otočí.
„Jo" máma vstane a jde se mnou do kuchyně. Sedneme si ke stolu a oba mlčíme. Máma pozoruje své ruce, které má položené na stole a já pozoruji bílý ubrus, kterým je přikryt stůl.
„Je mi líto, že to proběhlo za tvými zády..." spustím konečně. Podívám se na ni. Nic neříká a tak pokračuji.
„Ale, kdybys to věděla, že se s ním chci vídat... Že se k tátovi chci nastěhovat. Nedovolila bys mi to. Tak jsem to naplánoval takhle." čekám na odpověď a mezitím co máma mlčí, si začnu prohlížet dlaně.
„Máš pravdu. Nedovolila. Protože to máte zakázané." vzájemně si pohlédneme do očí.
„Ale to, že se chceš k němu přestěhovat, bych s tebou probrala. Chápu, že si s Kristoferem poslední dobou nerozumíš." máma se na mě usmála.
„Díky" oplatím jí úsměv. Do kuchyně vejde Kristofer.
„Už jste skončili?" on ví jak zkazit chvíli mezi mámou a synem.
„Ne tak úplně." začne první máma. Naprázdno polknu.
„Isaku skoč pro Erika a Noru." zvednu se od stolu a vydám se na chodbu. Po schodech vyjdu do patra, kde potkám Noru.
„Ahoj" pozdraví mě s úsměvem.
„Ahoj Noro. Máma s tebou chce mluvit" řeknu jí a jdu hledat Erika, protože Nora se jako na povel rozběhla do kuchyně. Jdu k Erikovi do pokoje a mírně otevřu dveře.
„Eriku?" zeptám se, když ho nevidím hrát si na zemi.
„Jsem tady" promluví zpod peřiny. Přejdu k němu a odkryju ho.
„Děje se něco?" zeptám se a pohladím ho po hlavě.
„Jen..." steče mu několik slz. Obejmu ho a přisunu k sobě.
„Co se stalo?" zeptám se mezitím, co mi Erik zvlhčil mikinu.
„Ve škole jsem.. jsem řekl Matiasovi, že ho mám rád. Víc než jako kamaráda." Erik mě chytí kolem pasu tak pevně, jak bych to od něj nečekal.
„On do mě, ale strčil a já spadl na zem. Řekl mi, že je se mnou něco špatně a měl bych se jít léčit... Všechno se v ten moment ve mě zúžilo. Jako by se propadla země. Bylo to strašný. Cítím to ještě teď... Ale je to tak, Isaku? Je se mnou, s námi, něco špatně?" Erik se mi podívá do očí.
„Teď mě pořádně poslouchej" zvážním. „S námi není nic špatně. Prostě je to cit, který máme a to co ti Matias řekl, mu akorát vtloukají do hlavy jeho hloupý rodiče, který by takhle řešili všechno." znova ho pohladím po vlasech. Erik se na mě pokusí usmát.
„Nech Matiase být nestojí ti za to. Podívej se na mě.. Já mám taky prvního přítele až v sedmnácti. A jsem s ním víc než šťastný." vstanu z postele a kývnu na Erika, aby mě následoval.
„A teď pojď, máma s námi chce mluvit." natáhnu k němu ruku a on už pobaveně ohrne nos.

∞∞∞

V kuchyni panovalo mezi všemi hrobové ticho. Byl jsem z něj nervózní. Seděl jsem mezi mámou a Erikem, ale pozoroval jsem Noru. Opětovali jsme si ustaraný výraz.
„Tak oč jde?" prolomil ticho Kristofer. Už ho to očividně přestalo bavit. Otočil jsem na něj hlavu. Seděl mezi mámou a Norou.
„Ehm..." máma si odkašlala a přesedla si na židli. „Důvod, proč tu jsme všichni, je kvůli Isakovy." viděl jsem na mámě, že je nervózní z toho to říct.
„Budu se stěhovat" řekl jsem místo ní a ulehčil jí to. Máma se na mě usmála.
„Cože!?" vykřikl Erik vedle mě vyděšeně. Lekl jsem se jeho reakce. Podíval jsem se na něj, vypadal i vyděšeně.
„Kam se budeš stěhovat?" promluvil znovu Kristofer. Nechal jsem Erika Erikem a zaměřil se na Kristofera.
„Bude se stěhovat ke svému otci." máma se opět ujme role hlavního mluvčího.
„To nemyslíš vážně!?" Kristofer se rozkřikne.
„Myslím. Během příštího týdne se tam přestěhuje." máma měla pevný a klidný tón hlasu. Kristofer se zvedne od stolu a odejde pryč. Slyšíme už jen bouchnutí dveří. Poté se zvedne Erik a uteče nahoru. Nora se potají vyplíží. Zůstanu jen já a máma.
„No, abych pravdu řekla... Dopadlo to líp, než jsem čekala..." pronese máma závěrečný verdikt. Zděšeně se na ni podívám.

∞∞∞

Dole jsem si chvíli povídal s mámou a pak jsem se vydal nahoru. Nešel jsem však k sobě do pokoje, ale k Erikovi. Otevřel jsem dveře a opět ho našel ležet na posteli.
„Co se stalo Eriku?" lehnu si k němu na postel a obejmu ho přes dětský hrudník. „Proč se stěhuješ?" můj malý bratr se mi v objetí a otočil a teď se na mě dívá čelem.
„Protože sem nepatřím," mírně se na něj usměju. „dělám to kvůli sobě a kvůli Evenovy, abychom mohli žít jako normální pár." Erik zavře oči.
„Budeme se vídat?" zašeptá a já uslyším v jeho hlase úzkost.
„Jo. Budeme" slyším už jen Erikovo pravidelné oddychování. A tak jsem taky zavřel oči a usnul vedle něho.

Část, kde Erik vypráví o svém kamarádu Matiasovi, co mu provedl ve škole je inspirována, ze skutečné události 😞 Proto tuto kapitolu věnuji mému kamarádovi Ondrovy Vodičkovy 💓🏳️‍🌈
S jeho svolením jsem mohla, tuto ošklivou část života dát sem do mého příběhu 😊 (soucítím s tebou Ondro💓) Ale Ondrovy se poštěstilo a má přítele,👨‍❤️‍👨 tak snad se jednou poštěstí i Erikovi