Osudový kluk

9. Kapitola

Přijdu domů a zavřu za sebou domovní dveře. Vyzuji si boty a mám v plánu jít k sobě do pokoje. Plán je však marný. Z kuchyně vyšel Kristofer s mámou.
„Kde jsi byl!?" začne Kristofer a máma se ho dotyky snaží krotit. Konečně se snaží zastat i mě. „Venku," pronesu a chci projít okolo nich, ale Kristofer mně opět zatarasí cestu.
„Isaku," začne mírně máma. Nikdy na mě nekřičela. Vždy vše chtěla řešit v klidu. Protočím očima a řeknu pravdu. Ne že by to předtím byla lež. Zazní mi v hlavě.
„Byl jsem u kamaráda," rozhodím rukama. Doufal jsem, že už mě nechají projít, ale zároveň jsem věděl, že se tak nestane.
„Kamaráda?" poví Kristofer podezíravě a založí si ruce na prsou.
„Vím, že nejsem, tvůj otec, ale tady," poukázal na mámu „stojí tvá matka. Ale jestli jsi gay, vyklop to rovnou a nedělej tady nějaký tajnosti, že jsi byl u nějakého kamaráda! Jinak si sbal své věci a jdi si, kam chceš!" začne na mě křičet, až musel vzbudit Erika i Noru, kteří v tuhle dobu ještě spí, když nemusí do školy. Těmi posledními větami mi vyrazí dech. Ale jestli jsi gay, vyklop to rovnou a nedělej tady nějaký tajnosti, že jsi byl u nějakého kamaráda! Jinak si sbal své věci a jdi si, kam chceš!
„Nejsem gay!" neudržím se a vyletím na něj. „Byl jsem s Jonasem u kamaráda! Je tady novej! Chtěli jsme se seznámit a tak nás pozval k němu domů! Povídali jsme si a vytuhli jsme!" musím lhát. Nemůžu říct, že jsem homosexuál dvěma homofobům. Nechci dopadnout jako Dennis, Evenův bratr. Musím to skrývat. Musím skrývat kdo jsem. Ale když se zamyslím nad tím, co jsem řekl, nelhal jsem. Jen jsem do děje zatáhl Jonase.
„Běž do svého pokoje Isaku," promluví máma. Zastání se opět neobjevilo. Chtěl bych jí to říct. Všechno bych jí to chtěl strašně říct. Ale nemůžu. Vyběhnu schody a zabouchnu se v pokoji. Jak znám Kristofera bude volat Jonasovi. Musí si vše ověřit. Proto jsem mu napsal zprávu.

Jonasi nejspíše ti bude volat Kristofer a ptát se tě jestli jsi byl včera se mnou u nějakého kamaráda. Řekni mu, že jsme byli u nového spolužáka. Že se chtěl seznámit a my jsme u něj usnuli. Vše ti potom vysvětlím!!

Stisknupolíčko pro odeslání. Pár minut čekám, než odepíše. Nic. Najednou mi někdozaklepe na dveře. „Ano?" pozvu osobu. Čekal jsem mámu, ale přišla Nora.
„Noro," usměju se na svou mladší sestru, která má na sobě ještě pyžamo skočičkou, na které je napsáno Jeg er søt når jeg sover. K tomu má kraťasy. Přejde ke mě do postele.
„Isaku," přitulí se ke mně a svou hlavu mi položí do klína. Obejmu jikolem pasu. „Proč jste se s tátou hádali?" lehnu si a přitáhnu si jí ksobě na hruď. Ona se lehce zahihňá a položí si hlavu. Začnu jí hladit po tmavěhnědých vláskách, které má do poloviny zad.
„Protože si myslí, že se mi líbí kluci," řeknu to tak, aby to šestiletáholčička pochopila.
„A tobě se líbí kluci?" zeptá se mě a posadí se vedle. Zahlédnu, jakjí jiskří oči. Tiše se zasměji, když se nad její otázkou zamyslím. „Chceš řícttajemství?" zašeptám a Nora začne zběsile kývat hlavou na souhlas. „Alenesmíš to nikomu říct! Ani kamarádům ve škole a ani rodičům. Oni by mě totižvyhodili z domu!" zvedl jsem ukazováček a Nora se trošku vyděsila.
„Nikomu to neřeknu! Přísahám!" začala taky šeptat a samou zvědavostísi začala mnout ruce. Toto máme společné. A máme to po mámě.
„Líbí se mi kluci," usmál jsem se na ni. Měl jsem u ní jistotu, že tonikomu neřekne. A navíc to vzala dobře. Začala se usmívat a plácat páté přesdeváté, že netuším, co vlastně řekla.
„A tobě se líbí i Erik?" na šestiletou holčičku uměla mluvit vážnějinež mnoho dětí v jejím věku, jen o tomhle ještě nic neví.
„Ne, nelíbí se mi Erik," rozesmál jsem se a rozcuchal jí vlasy. Začala sesmát a bránit se.
„A jaký kluk se ti líbí?" teď mi připadala jako malá puberťačka, která se svýmikamarádkami řeší jen make-up, kterému sama nerozumí, a jaký kluk se jí líbí.
„Nevím," pokrčím v leže rameny a zamyslím se nad Evenem.
„Nějaký být musí!" začala jančit a lechtat mě na břiše. „Honem řekni mito! Jak se jmenuje!?" smála se a dál mě lechtala. Bránil jsem se, ale jejímalé ručičky byly mrštné jako had.
„Godt, godt! Možná je tu jeden kluk, který se mi líbí," přiznám se.Nikdy jsem nikomu neřekl, že jsem gay. Jonas na to přišel sám, ale nevím jak. Ateď v tenhle moment o tom mluvím se svou šestiletou sestrou, jako když říkámmámě, co chci k večeři. A navíc se ještě přiznávám, že se mi líbí Even.
„Jak se jmenuje? Jak vypadá? Kolik mu je? A co má rád? Líbíš se mu taky?Budete spolu chodit? Budete mít svatbu? A děti?" Nora mě zaplavilaněkolika otázkami, až mě znovu rozesmála.
„Jmenuje se Even Larsen. Je mu sedmnáct stejně jako mně. Nejraději má svéhobratra Dennyho. Nelíbím se mu, protože on má rád holky, takže spolu nebudemechodit a nebude ani svatba. A poslední odpověď. Dva kluci nemůžou mít děti," pohladím jí po hlavě a ona se trošku smutně pousměje.
„Ale ukážu ti, jak vypadá," to jí vrátí na tvář úsměv. Vytáhnu z kapsytelefon a najedu na Facebook. Vyhledám si Evenův profil a všimnu si, že má vpřátelích Jonase, Eliase, Hermana, Liv, Lisu a k mému překvapení i Silji aSonju.
„No?" popožene mě Nora a já začnu hledat fotku.
„Tady," ukážu, jí fotku kde se objímá se starší ženou. Nejspíše jeho máma.Nora se nejdříve trošku zamračí, ale pak se usměje.
„Je hezkej," zhodnotí ho a já se usměju. „Napiš mu!" zapiští najednou,až se leknu.
„Ikke," odpovím jednoduše a odložím telefon.
„Isaku! Žádný ikke! Když mu řekneš, že ho máš rád, alespoň zjistíjaká skvělá osoba je do něj zamilovaná a třeba spolu budete chodit!" Alespoňzjistí jaká úžasná osoba je do něj zamilovaná. Hezká věta. Ale kdybymi tohle, pověděla čtrnáctiletá sestra pochopím to. Ale když mi to řeknešestiletá malá holčička je to zvláštní.
„Co bych mu měl podle tebe napsat? Nemůžu mu jenom tak napsat Ahoj, jsem do tebe zamilovaný! Nechtěl, by jsi se mnou chodit? Chápeš?" odbyl jsem Noru a v tu dobu do pokoje vtrhl jako vichřice Erik. Nora mi ukázalaprst přes pusu na znamení, že nic neřekne a oba jsme se otočili na našehobratra.
„Isaku, máš jít dolů. Je tu Jonas," zvednu se z postele a jdu dolů. Tydva nechám u sebe. Stejnak jsou tam častěji než já. Jonas stojí dole v chodbě. „Ahoj,"pozdravím a přejdu k němu blíž.
„Mluvil jsem s Jonasem. Máš štěstí Isaku. Příště ať se to neopakuje!"Kristofer stojící mezi dveřmi do kuchyně mě začne varovat.
„Hm," zamručím v odpověď. Podívám se na Jonase, který má zvednuté koutkyúst a obě obočí.
„Jdu na chvíli ven!" zakřičím na mámu a Kristofera, který mezitím odešelza ní. Obuju si boty a ozve se máma.
„Vrať se brzy!"
„Jo!" odpovím, když už zavírám domovní dveře.