‚Sedím s Jonasem v lavici a povídáme si o párty, kterou pořádá spolužák Elias.
„Půjdeš?" Zeptá se mi a já jen přikývnu na souhlas. Zazvonilo a začala hodina fyziky. Po deseti minutách někdo zaklepal na dveře. Vstoupil dovnitř ředitel naší školy - Ha...
S Williamem jsem se rozloučil objetím s tím, že už musím jít. Ačkoliv Even je nejspíše v pořádku a navíc je u něj Petter mám lehký strach. Chci ho mít prostě u sebe. Proto jsem domů skoro běžel. Máma by řekla, že pádím jako splašený. Doma vlítnu do domu, vyzuju se a vydám se hned za Evenem. Najdu ho hned v obýváku, jak se s Petterem dívá na televizi. „Ahoj?" pozdravím je oba. „Pšt!" okřikne mě Petter. „Teď je to napínavý." dodá Even a poplácá rukou vedle sebe ať si přisednu. Odložím si tedy batoh kousek ode dveří a jdu se s nimi koukat na.. Titanic? „Vážně? Titanic? Nic víc chlapáckého jste nenašli?" rýpnu si do těch dvou. „Neruš!" okřikne mě Petter a já protočím oči. Zadívám se na obrazovku, kde se hlavní postava zmrzlá potápí na dno Atlantiku. „Škoda tak hezkýho kluka." řeknu a čekám na Evenovu reakci. „Souhlasím. Mohli vybrat nějakého míň hezkého." přikývne Even zažrán do filmu a já na něj vykulím oči. To neřekl!? „Přesně tak" potvrdí nakonec Petter a naskočí tam titulky. Konec filmu. Konečně. Petter jde vytáhnout flash disk. Even se na mě otočí a povytáhne obočí. „Jak bylo?" začne s rozhovorem. „Docela dobře. Ale chyběls mi." přitáhnu si ho do polibku. Even se okamžitě zapojil a po chvíli odtáhl. „Takže mikina nepomohla?" poukáže na svoji mikinu co mám na sobě. „Ani ne" spojím mu ruce za zátylkem. „Isaku, budeš něco obědvat nebo jsi jedl ve škole?" Petter se mezi nás zničehonic přimotá. „Budu jíst. " odpovím podle pravdy. Nechci tu nemoc znova.
∞∞∞
Večer jsme si s Evenem zalezli do pokoje. „Nevěděl jsem, že máš rád romantické klišé filmy." podívám se na Evena, který je zahleděný do svého telefonu. „Titanic není klišé film. Klišé by to bylo, kdyby oba přežili a zůstali navždy spolu." vzhlédne ke mně Even. Sedí v tureckém sedu na kraji postele. Já ho pozoruji ze své židle. „Je to jeden z těch nejvíc klišé filmů. Konec nehraje roli." zastávám se stále svého názoru. „Hold kjeft!" vykřikne Even se znatelným smíchem. Zvednu ruce v obrané gesto. Poté k němu přejdu a obkročmo se na něj posadím. „Promiň. Nechtěl jsem se tě dotknout." políbím ho na čelo. „V pořádku." přitáhne si mě do objetí. „A co ta tvá dnešní schůzka? Jak dopadla?" začne se Even zajímat. „Ty žárlíš?" odtáhnu ho od sebe, abych se na něj zadíval. „Co!? Ne!! Jen mě to zajímá!" zamračí se Even. „Ale jo! Žárlíš!" přitáhnu si ho za tričko do polibku. Even jen protočí očima a začne spolupracovat. „Jen trošku," přizná nakonec. Obejmu ho a svalím ho do postele. „Je to hezký, ale nemáš důvod. I kdybys se, se mnou rozešel, milovat tě budu pořád. Jen a jen tebe." hlavu mu zabořím do ohbí u krku.
∞∞∞
Druhý den ve škole jsme s Evenem vše osvětlili našim přátelům. Dopodrobna, každý detail. Jak a proč. Co se stalo. Měli na nás poté spoustu otázek. Na ty jsme jim však ani jeden nedokázali odpovědět. Ne dnes. Školní rok plynul ke konci. Even i já jsme si pomalu začali shánět brigády. A začali jsme se poohlížet i Evenovy po bytě.
To všechno co se odehrálo v posledních měsících. Naprosto mi to změnilo život. Zním teď možná jako mladý poblázněný puberťák, ale... Vlastně žádné, ale nemám. Jak se říká: Všechno zlé je pro něco dobré. A myslím, že díky tomuto jsem našel svého osudového kluka.
Už teď se mi po tom příběhu moc stýská. 😔 Ale, aby jsme netruchlili dlouho, tak vám, kdo tu se mnou jste a čtěte mé příběhy chci ukázat toto..
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Dnes jsem začala psát nový příběh. 😃 Komu se mé příběhy líbí, snad najdete zalíbení 😌
