Osudový kluk

14. Kapitola

Navedl jsem Evena k našemu autu a počkali jsme u něj. Dokázal jsem už stát sám, za což jsem rád.
„Myslel jsem, že nejsi jako Dennis." začnu konverzaci a Even ke mě přistoupí. „Já to o tobě taky nevěděl celou dobu. Pak mi ale stačil jeden tvůj pohled na Jonase a došlo mi to." chytne mě kolem pasu a rty se otře o ty mé.
„Kdo o tom ví?" zeptám se ho. Zajímá mě jestli, je na tom jako já.
„Dennis a jeho přítel Tommy" znovu se rty otře o ty mé.
„Hádám, že u tebe to taky moc lidí neví. S ohledem na mámu." uchechtne se a raději odstoupí.
„Jo to si trefil přesně. Ví to jen moje mladší sestra Nora, který se mimochodem celkem líbíš, a pak Jonas." chtěl bych k němu přistoupit, ale uvidím mámu, jak vychází ze školy.
„Celkem!?" založí si ruce na hrudi a pozvedne obočí. „A s Jonasem mě to nepřekvapuje. Měl jsi s ním něco?" z jeho tónu cítím strach a smutek. Bojí se? Proč? „Ne. Nic jsem s ním neměl. Jen se mi jeden čas líbil." jsem rád, že máma chodí pomalu. Navíc se ještě zastavila a něco hledala v kabelce.
„A já?" zeptá se na sebe. Vím, na co naráží.
„Co s tebou?" pozvednu obočí, založím si ruce na hrudi a zády se opřu o auto. Even ke mě přistoupí blíž.
„Líbím se ti?" jeden jeho koutek se zvedne v úšklebek
„Nejsi nejhorší," začnu ho škádlit a pokrčím rameny. Even se ušklíbl a odstoupil, když uviděl mojí mámu. Ta přijde až k nám a odemkne auto.
„Rád jsem vás poznal." Even se zdvořilostí natáhne ruku.
„Já tebe taky," stiskne mu ji mamka. Já si mezitím otevřu dveře od auta. Máma obejde auto a sedne si na místo řidiče.
„Napíšu," zašeptá Even, když si sedám do auta. Přikývnu a on za mnou zavře dveře. Rozjedeme se pryč a Even se vrací zpět do školy.
„Milý kluk. Ještě jsem ho tu neviděla." začne máma mluvit o Evenovy.
„Ty jsi neviděla většinu mých přátel." poznamenám a věnuji se výhledu z okna. Vidím však jen známé ulice Bergenu.
„Ale, ale. Vždyť Jonase a Liv znám dobře." snaží se bránit, ale je to marné.
„Jonase znáš už sedmnáct let mami. A Liv dva roky. A co takhle Herman? Lisa? Silje? Sonja?" obrátím na ni pohled. Od doby co, žijeme s Kristoferem se o mě přestala hodně zajímat.
„Dobře tak neznám všechny tvé přátele. Ale s tím... Evenem jsem tě ani nikdy neviděla. Je tu nový?" máma zabočí do ulice po, které chodím na tramvaj.
„Jo" nerozebírám to dál.
„Asi si dost rozumíte, že? Když s tebou čekal na ošetřovně. Myslela jsem, že tam bude Jonas." zastaví auto a čeká, až jí odpovím.
„Jo rozumíme si." máma vystoupí z auta a jde otevřít vrata. Pak se vrátí a vjede dovnitř. Zaparkuje před domem a já vystoupím z auta. Máma zavře vrata a jdeme do domu. Auto musí nechat před garáží. Nemá do ní přístup. Blokuje ji Kristofer se svým autem, který jede odpoledne na svoji směnu do práce.
Jdu rovnou do svého pokoje.
„Isaku!? Co tady děláš!?" slyším, jak za mnou běží z obýváku Kristofer.
„Kristofere. Není mu dobře. Byla jsem pro něj ve škole." uklidní ho máma, než mě stihne zastavit na schodech. Zalezu do pokoje a lehnu si do postele. Nevím co dělat. Cinkne mi telefon a já ho vytáhnu ze zadní kapsy kalhot.

Jak je ti?

Zpráva od Evena.

Je mi fajn.

Odpovím mu a rozkliknu si jeho facebookový profil. V přátelích má mě už známé tváře - Jonas, Herman, Liv a dokonce i Lisa. Našel jsem i dvojčata - Sonju a Silje. Je tam dost lidí od nás ze školy. Hodně holek, nečekaně.

Co mělo znamenat ‚to' ve škole?

Napíšu mu, aby se rozproudil rozhovor.

Co máš na mysli?

Odpoví mi hned.

Víš, co myslím.

Čekám na odpověď. Přijde do pokoje máma.

Chtěl jsem tě políbit.

Odepíše a já musím odložit telefon. Máma to nesmí vidět.
„Jsi v pořádku?" sedne si na židli s kolečky a přijede s ní až k posteli.
„Jo" sednu si do tureckého sedu a ruce si položím do klína.
„Mám pocit, že ti něco je. Děje se něco ve škole? Můžeš mi to říct. Můžeš mi říct cokoli." chytne mě za ruce. Sklopím hlavu na naše ruce. Můžu jí to říct?
„Proč jsi začala nenávidět tátu?" začnu od začátku. Nevím jestli, ale budu pokračovat.
„Protože to kým je, je nepřirozené." pustí mé ruce a se svými si přejede po stehnech.
„Proč!?" zvednu pohled a zadívám se jí do očí. „Proč je to podle tebe nepřirozené!?" máma pootevře ústa, ale nepromluví. Mě mezitím cinkne telefon. Chci sáhnout po telefonu, ale máma mě zastaví.
„Podívej Isaku. Lidé jsou určeni, aby byli spolu dvě jiná pohlaví. Aby se mohli rozmnožovat. Tohle je prostě odlišné a nesprávné. A taky nechutné." nechci vědět, co by dělala, kdyby zjistila, že jsem gay.
„Proč se vůbec ptáš?" mámin hlas je pořád klidný, za což jsem rád.
„Potřebuju ve svém životě tátu. Kristofer je pro mě cizí člověk. Chtěl bych tátu vidět." teď už to tolik v klidu nebude. Máma se zamračila.
„To nepůjde. Isaku musíš se smířit s tím jak je to teď." zvedne se ze židle a přisune ji zpět ke stolu. Pak odejde a téměř neslyšně za sebou zavře dveře.
„Bože" řeknu si pro sebe. Podívám se na telefon a odepíšu Evenovy na zprávu.

Proč?

Zeptám se na jeho poslední zprávu. Pak se podívám na druhou zprávu. Je od táty.

Máš čas v sobotu?

Usměju se nad telefonem.

Jo.

Odpovím hned po přečtení.

Ve čtyři v kavárně blok od tvé školy?

Znám to tam. Když jsem byl malý, táta mě tam brával na zmrzlinu.
OK.

Počítal jsem s tím, že táta už neodepíše. Měl jsem pravdu.

Líbíš se mi.

Přijde mi zpráva od Evena. Vykulil jsem na displej telefonu oči.

Cože?

Odpovím nevěřícně.

Čteš dobře :)

Nevím, jak mám reagovat. Než něco napíšu, on pošle další zprávu. A tak čtu.

Vím, že se známe pár dní a je dost bláhové, abychom spolu chodili.

Jeho zpráva mě docela zaskočila.

Máš pravdu.

Nevěřil jsem, že jsem to napsal. Ale nemůžu chodit s klukem. Nikdy jsem s nikým nechodil.

Ale ber to jako nabídku.

Napíše poslední zprávu. Mám pocit, že od toho snu o Evenovy se mi život začal ubírat jiným směrem.

Em-mm... godt.

Odešlu zprávu a lehnu si. Even už nenapsal. A já usnul s myšlenkou nad jeho nabídkou.

Na obrázku Isak a Even, kdyby někdo nevěděl.