Osudový kluk

58. Kapitola

Ráno mě probudila máma svým jemným ranním hlasem. Vstal jsem z postele a šel se převléci do oblečení na dnešek. Dnes tu strávím poslední den. V pokoji jsem se převlékl a obnošené věci si dal stranou. Zítra si je vezmu s sebou. Vzal jsem si tedy jen batoh a šel dolů. Všichni kromě Kristofera seděli u stolu a snídali.
„Ahoj" pozdravím Erika s Norou. Z kuchyňské linky si vezmu snídani a jdu se posadit.
„Vyzvedneš nás dnes ve škole, Isaku?" spustí znenadání Erik. Nechápavě se na něj podívám.
„To asi nepůjde." řeknu mu smutně. „Musím se stavit u táty, kvůli těm mým věcem." dojím rychle svoji snídani a vstanu.
„A vrátíš se sem? Budeme se ještě moct rozloučit?" ozve se i Nora.
„Jasně. Nebojte se." vezmu si batoh a odejdu čekat na tramvaj.

∞∞∞

Po tom co jsem s Evenem a Jonasem vystoupili z tramvaje u školy, jsme v davu hledali naší partu. Spatřili jsme ji ve společnosti mě nemilé osoby. David. Došli jsme až k nim a když David spatřil mě a Evena držíc se za ruce, jen se uchechtl a odešel.
„Co chtěl?" zeptám se, ale pak se zarazím. „Nebo víte, co? Neodpovídejte." mávnu rukou a rozejdu se opačným směrem ke škole, než šel David. Všech pět za mnou jde, jak ocásek.

∞∞∞

Celé to divadlo ráno, před školou bylo jen, abych se Isakovi připomenul. To jak mě před několika týdny znemožnil, před celou školou, to si nenechám líbit. On, ale nemá tušení o mé pomstě. Začal jsem s ní hned, jak jsem na něj něco objevil. Na drbech je vždy něco pravdy. Vzpomínáte na tu partu kluků, co Isaka osahávala? Nebyla náhodná. V čele party byl můj bratr. A "náhodou" tihle kluci potkali i Evena nedávno po škole, když nebyl s Isakem. Všichni víme, jak dopadl.
Ale ta nejlepší část.
Dost rád fotím. A za sebe můžu říct, že fotím i dobře. Nu pořídil jsem dost takových zajímavých snímků. Nemá cenu to dávat na internet, když to o nich ve škole všichni vědí. Mám něco lepšího. Právě teď jsem na cestě do firmy, kde pracuje Isakův nevlastní otec. Zajímá mě reakce. Že by proto to Isak, tak skrýval? Protože to doma neřekl?

∞∞∞

Vešel jsem do obrovské budovy. Vydal jsem se za sekretářkou, která stála za velkým pultem.
„Dobrý den. Můžu se zeptat, kde najdu Kristofera Hauga?" nahodil jsem na sekretářku úsměv milého chlapce.
„Ve čtvrtém patře. Měl by být ve své kanceláři." odpověděla mile, ale to já si to už mířil k výtahu. Ve výtahu jsem si navolil čtvrté patro a spokojeně si tam dojel. Po vystoupení z výtahu mě jeden pán dovedl až ke kanceláři. Zaklepal jsem na dveře a vstoupil.
„Dobrý den" pozdravil mě jako první překvapeně, když odvrátil pohled od svých papírů.
„Dobrý den, pane Haug" sedl jsem si naproti němu na židli.
„Asi se divíte, proč za vámi jde šestnáctiletý kluk. No jde o Isaka." ušklíbnu se a ze svého batohu vyndám obálku, ve které jsou vyvolané fotografie.
„Co se s ním děje?" napřímí se pan Haug.
„To posuďte dle těchto fotografií." přistrčím je k němu blíž.
Pan Haug vytáhne fotografie z obálky a ihned je odhodí na stůl. Na všech je tam Isak s Evenem držíc se v objetí, za ruce anebo se líbající.
„Jak jsi k tomu přišel?" podívá se na mě se zlostí, ale pochybuju, že je zlost směřována na mě.
„Řekněme, že Isak na mě nebyl laskavý a tak nejsem laskavý já na něho." vytáhnu při této větě svůj fotoaparát.

∞∞∞

Byl jsem právě na cestě od táty. Nábytek mi s Petterem přesunou. Uvažuji, jestli se nezastavím ještě u Evena, ale nakonec si to rozmyslím. Po dlouhé době si nasadím sluchátka do uší a na telefonu zapnu náhodné přehrávání písniček. Cesta pěšky mi tak možná rychleji uteče.

∞∞∞

Měl jsem pravdu. Cesta se mi domů zkrátila. Nebo ten pocit takový, alespoň byl. Byl už jsem v polovině naší ulice a viděl můj, teď už dá se říct, bývalý dům. Došel jsem k domu a odemkl dveře. Zabouchl jsem dveře, zul se a šel do kuchyně s tím, že mám neúprosnou žízeň. Spatřil jsem u stolu sedět víc, jak naštvaného Kristofera. Před ním ležela nějaká otevřená obálka. Máma stála u kuchyňské linky s výrazem ohromení. Možná i nechuť. Co se tu stalo?
První se na mě podívá máma.
„Jak dlouho to trvá?" zeptá se máma. V jejích očích vidím už i zklamání? Provedl jsem něco?
„Cože?" přejdu k nim blíž, ale Kristofer vstane tak rychle, že si to rozmyslím a vrátím se na původní místo. Chvíli sleduju kymácející se židli po prudkém odsunu, než máma znovu promluví.
„Jak dlouho chodíš s tím klukem?" zeptá se máma a já mám pocit, jakoby se mi celý život rozpadl mezi prsty. Přímo teď v této sekundě.
„Mami.. prosím..." zašeptám, ale Kristofer ke mně přejde a vrazí mi pěstí pod oko. Neudržím se pod náporem silné rány na nohou a spadnu na zem. Kristofer tentokrát, ale nepřestává a mlátí mě dál. Do hlavy. Do břicha. Z úst mu přitom lítají nadávky na moji osobu. Jedna za druhou. Splývaly mi. Ta, kterou jsem si, ale čistě zapamatoval, byla: „Hnusná, prašivá buzno!!"
„Takhle ji oslovovat nebudeš ty zrůdo, jasný!?" schoulím se do klubíčka a snažím se skrýt si hlavu. Už vzdáleně slyším mámu, aby toho nechal. Ještě vzdáleněji dupání po schodech.
„Tati, nech ho!! Nech ho!!" uslyším Erika, jak se snaží svého otce zastavit. Když ho ode mě odstrčí, uslyším křik. Neřeším to. Zkouším se mezitím sesbírat ze země. Když se mi to povede a jsem na malátném odchodu, podívám se ještě na mámu. Dívá se na mě bolestným pohledem. Neřeším to. Vyjdu na chodbu a po schodech se vydrápu ke mně do pokoje. Zamknu a sesunu se po dveřích na zem. Co bych dal za postel. Jediné na co se už zmůžu je napsat zprávu Evenovi.

Zjistili to.

Pak mi telefon vyklouzne z ruky a já upadnu do bezvědomí.