Osudový kluk

60. Kapitola

Když se vrátila máma a ostatní, byl jsem opět zamčený u sebe v pokoji. Čekal jsem telefonát od táty.
„Isaku? Jsi tam?" ozvalo se ťukání na dveře a Erikův hlas. Měl jsem chuť neodpovídat, ale byl to Erik. Pomohl mi.
„Jo..." řeknu tiše.
„A můžu dál?" fňukne Erik. Zvednu se od dveří a odemknu je. Pustím Erika neochotně dovnitř a opět zavřu a zamknu. Sednu si na své původní místo a Erik se nalepí ke mně.
„Je mi líto co se tam včera stalo. Prý to na tebe přišel říct nějaký kluk ze školy." obejmu Erika nazpět. To dává smysl, že si někdo pustil pusu na špacír.
„A to mu to tvůj táta věřil? Jen tak?" optám se nechápavě.
„Slyšel jsem tátu, jak říkal, že mu ten kluk ukázal nějaké tvé fotky. Kde jsi asi s Evenem." Erikovi začnou stékat slzy na mé tričko. Nenapadá mě nikdo, kdo by takovou hnusárnu udělal.
„Proč brečíš?" odtáhnu ho od sebe a podívám se mu do obličeje.
„Myslíš, že by ublížil i mně?" setřu mu palci slzy a on popotáhne.
„Doufám, že ne." políbím ho na čelo. Uslyším zatroubení před domem.
„Musím odejít." vstanu a pomůžu na nohy Erikovi. Společně opustíme pokoj. Uvidím mámu uprostřed schodů s pootevřenými rty. Když mě spatří pusu opět zavře a ruku si dá před ni.
„Panebože..." dojde ke mně a obejme mi. „Odpusť mi to." lehce ji odstrčím a jdu ke schodišti.
„Chci už být pryč." sejdu schody do chodby a otevřu vchodové dveře. Uvidím venku tátu s Petterem u tátova auta. Oba dva se ke mně rozejdou. Obejmu tátu a schovám se mu v náruči.
„Chci už jet." řeknu a chci se rozejít k autu.
„Tvoji sourozenci by se chtěli rozloučit." pohladí mě po paži Petter. Kývnu a otočím se nazpět. Erik a Nora stojí vedle matky. Přejdu nejdříve k mému bratrovi. Klekl jsem si na jedno koleno.
„Neříkáme si sbohem, jako ve filmu. Ty to tu beze mě zvládneš. Budeme se vídat. Slibuju." objal jsem ho a pořádně stiskl. Odstoupil ode mě sám a já přešel k Noře.
„Buď tady pro Erika, ano? Bude tě potřebovat. Buďte si oporou a hlídejte se." objal jsem rychle i Noru. Zbývala máma. Chtěl jsem začít mluvit, ale ona mě předběhla.
„Chtěl jsi po mně, jestli bych ti slíbila, abych tě měla ráda, alespoň jako syna, když ne jako člověka. To proto? To že jsi gay, neznamená, že nejsi můj milovaný Isak. V minulosti jsem se asi zachovala jako homofob, ale svých chyb lituju. A nesu za ně následky v podobě, že už tu se mnou nebudeš. Vždycky tu budeš vítán. Mám tě ráda." máma si setřela slzy a já ji objal.
„Děkuju. Já tebe taky." zašeptal jsem jí přes rameno. Máma mě poté odtáhla, pohladila po tvářích a poslala za tátou a Petterem. Všichni tři jsme nastoupili do auta a s mávnutím ruky jsme odjeli. Cestou jsem napsal Evenovi detaily, jak vše probíhalo.
„Co se tam včera přesně stalo?" začne vyzvídat Petter. Upřímně jsem rád, že se zeptal. Kristofer tohle nikdy nedělal. Začnu oběma popisovat, co se včera přesně stalo. Zabere to zbytek cesty domů. Do nového domova.

∞∞∞

Doma mě opět zavedli do mého pokoje. Petter zůstal stát na prahu a táta šel se mnou.
„Můžeš si vybalit krabice. Vše jsme ti postavili, jak jsi chtěl. A Petter ti koupil nové povlečení." prohlédnu si světle šedé povlečení se silným a tenkým pruhem tmavě šedé. Poté se podívám na Pettera a usměju.
„Děkuju." přejdu k posteli a rukou přejedu po povlečení. „Myslím, že se ještě trochu prospím. Jsem po včerejšku nějaký unavený a špatně vyspalý. Vyskládám si to později." oba dva jsem si prohlédl.
„Opravdu ti je dobře?" spustil táta.
„Henriku neboj se. Prospí se a určitě chce být taky chvíli sám. Kdyby něco, budeme dole." uchechtl jsem se Petterově poznámkám, když tátu za ruku odváděl z pokoje.
Já si zalezl do postele a snažil se usnout. Jindy se mi to daří hned, ale teď ne. Až po dobré půlhodině se mi povedlo tvrdě proniknout do říše snů.

∞∞∞

Když jsem se probudil, všiml jsem si, že skrze okno neprochází světlo. Byly zatažené žaluzie. Někdo tu musel být. Vstal jsem a roztáhl si je. S neochotou jsem se pustil, do vybalování krabic.
Zabral jsem se do toho tak, že mi zbývaly jen dvě krabice. Vyrušilo mě však otevření dveří. Podíval jsem se za zvukem a uviděl Pettera.
„Ahoj" usmál jsem se.
„Ahoj. Už si se konečně vzbudil?" Petter přešel do místnosti a začal si ji prohlížet.
„Jo." odpověděl jsem mu jako by to nebylo jasné.
„Je skoro jedenáct. Pojď se dolů najíst, potom si to doděláš." usmál se na mě Petter. Přikývl jsem a následoval ho.
Prošli jsme dole obývákem do chodby, a pak do kuchyně, kde mi táta připravoval na stůl.
„Ahoj tati." pozdravil jsem ho.
„Nazdárek." posadil jsem se na prostřené místo u stolu pro čtyři osoby.
„Dělal jsem ještě ty krabice. Půjdu si je po snídani dodělat a pak nejspíš půjdu za Evenem." řeknu jim oběma. Jsem rád, že už o tom můžu takhle mluvit.
„Jo dobře. S obědem tedy počítat nemáme?" ozve se první Petter.
„Ne. Nemusíte." usměju se a se dojedení posledního kousku po sobě uklidím a poté odejdu pokračovat do pokoje v mojí rozdělané práci.

Stále žiju.