Osudový kluk

61. Kapitola

Kolem půl jedné jsem vyrážel za Evenem. Psal jsem mu zprávu ve stylu, že se s ním chci vidět. On mi hned poté odpověděl, že se sejdeme u školy. Jen co jsem došel ke škole, spatřil jsem ho tam stát. Pozoroval něco s rukama v kapsách. Když jsem se blížil, zpozoroval mě a šel mi naproti.
„Rád tě vidím" přitáhl jsem si Evena do objetí.
„A po mně tu zrovna koukaly nějaký holky." oplatí mi objetí, ale já se nechápavě odtáhnu. „Klid. Dělám si legraci." Even se uchechtne a políbí mě. Uspokojeně se usměju. Chytneme se za ruce a jdeme se projít po ulicích Bergenu.
„Jak ti vůbec je?" začne s otázkami. Jej.
„Už dobře. Včera jsem se pořádně prospal a vzbudil až dnes ani nevím v kolik. Ale prostě.. je mi už dobře. Navíc Petter je dost starostlivý a kupodivu mu nevadilo, že vynechám oběd a půjdu s tebou." říkal jsem rádoby zamyšleně, ale Even mi skočil do řeči.
„Ty jsi vynechal oběd!?" zastavil se a tím jsem musel i já.
„Eh.. jo...?" řeknu nechápavě.
„Vždyť víš, že musíš pravidelně jíst. Pamatuješ, jak ti bylo minule?" Even mě chytl za ramena a skoro soptil.
„Evene nevyšiluj. Až se vrátím, slibuju, že se najím." sundám jeho ruce z mých ramen.
„To si piš, že jo. Půjdu totiž s tebou." přitáhne si mě blíž a chytí mě kolem pasu. Hluboce si povzdechnu na náznak utrpení a porážky, ale přes to všechno mu věnuji upřímný úsměv.
„Je to pro tvoje dobro." řekne mi a políbí mě na čelo.
„Já vím." políbím ho na rty a vydáme se směrem k našemu oblíbenému místu.

∞∞∞

Za půl hodiny už jsme byli pod mostem a Even mi hlavou ležel v klíně. Hrál jsem si s jeho vlasy a on mě držel kolem pasu. Pomalu mi usínal.
„Máš v plánu mě nechat usnout a pak mě odnést?" otevře Even znenadání oči. Uchechtnu se a dám mu lehký polibek na rty.
„Vzbudil bych tě, neboj" znovu se na něj usměju.
„Jak to velkorysý přítel." zasměje se a přitáhne si mě za zátylek do polibku. Vyruší nás až zaskřípání bot o štěrkovou cestu, která je tady pod mostem. Oba se od sebe odtáhneme. Uvidíme zhruba čtrnáctiletou dívku, jak se na nás dívá s pootevřenými ústy. Oči má zarudlé a tváře napuchlé nejspíše od pláče. Ještě vidím pár slz. Němě se pozorujeme jako ryby. Všichni jsme z údivu z toho druhého.
„Ahoj" pozdravil jí Even a zvedl se z mého klína. „Jak se jmenuješ?" snaží se ji Even nevyplašit. Nejspíše si taktéž všiml jejích slz.
„Julie. Omlouvám se, že jsem vás vyrušila. Nevěděla jsem, že o tomhle místě někdo ví." odhodlala se otočit a odejít.
„Počkej. Nijak nás nerušíš. Proč brečíš?" přešel jsem k ní a setřel jí slzy. Poté ji pohladil po hlavě.
„Vždyť vás ani neznám. Proč bych vám to měla říkat?" podívá se na mě ublíženým pohledem.
„Dobře tak.. já jsem Isak a tohle je můj přítel Even." ukážu za sebe na Evena. „Teď už se dáme považovat za přátele, ne?" mrknu na ni.
„Když myslíš." zasměje se konečně.
„Pojď si k nám sednout." chytnu jí za ruku a odvedu ji k Evenovi.
„Tak co se stalo, Julie?" zeptám se jí znova.
„No.. je to komplikovanější. Šikanují mě ve škole za to, jak vypadám a když jsem to řekla doma rodičům, nevěřili mi to. Jsou moc zaneprázdnění, všímají si prostě jen své práce. Tak jsem utekla sem, jako vždy když mám nějaký problémy. Nevěděla jsem, že o tomto místě ví ještě někdo." Julii začaly znovu stékat slzy a tak si je otírala do mikiny.
„Tak s tím běž za učiteli Julie. Braň se tomu. A už neplač." Even si ji přitáhl do objetí.
„Kdybys potřebovala pomoc, budeme tu pro tebe." usmál jsem se na Evena, který mě pozoroval. Julie měla zavřené oči.
„Děkuju." zašeptala jen.

∞∞∞

Doprovodili jsme Julii domů. A poté jsme šli ke mně. Even si po cestě nenechal domluvit, že se doma opravdu najím a musel jít taky. Navíc chce o mé nemoci říct tátovi a Petterovi.
„Evene vážně se doma něčeho najím." chytnu ho za ruku, aby zpomalil tempo.
„Čeho? Suchý housky? I kdyby s tebou na oběd nepočítali, něco ti uvařím, a ty to sníš." stiskne mi více ruku.
„Nepočítají se mnou na oběd..." nechám větu se vytratit.
„Mě z tebe klepne" zazní Even a protře si obličej.
„To teprve teď?" zeptám se naoko uraženě. Even se uchechtne a přitáhne si mě k sobě. Paže obmotám kolem něj a hlavu mu zabořím do hrudi. Jeho ruce cítím na svých bocích. Hlavu si opřel o moje rameno.
„Miluju tě a pro tvoje dobro chci, aby ses najedl." políbí mě do vlasů.
„Taky tě miluju a slibuju ti, že se najím." v objetí se rozejdeme dál.

Poslední dobou to nějak nedávám. Je toho na mě nějak moc...