Osudový kluk

48. Kapitola

V neděli jsem se probudil skoro až k poledni. Porozhlédl jsem se po mém napůl vyklizeném pokoji. Nemůžu tomu uvěřit. Po tolika letech se stěhuji. V hlavě mi vyvstane vzpomínka.

Byli mi necelé dva roky. Máma mě v mém pokoji učila chodit. Klečela na zemi, ruce roztažené a čekala, až k ní přijdu.
„Isaku. Zkus to. Neboj se." podporovala mě moje máma. Já se držel své kolébky a zvažoval krok. Měl jsem strach z pádu. Po chvíli jsem se odvážil vykročit. Jeden krok, druhý, třetí. Od máminy náruče mě dělilo jen několik centimetrů. V tu ránu jsem dopadl na všechny čtyři. Bylo mi do breku. Ucítil jsem i slzy v očích. V ten moment mě ze země zdvihly mužské ruce a postavily zpět na nohy.
„Každý jednou spadne. Ale důležité je se opět postavit na nohy." táta mě políbil na temeno hlavy. Chytl mě za mé drobné ručky a společně jsme došli k mámě, kde jsme si všichni sedli do rodinného objetí.

Po tváři mně stekla slza. Bude se mi po mámě stýskat, ať chci nebo ne. Přeci jen je to moje máma. Jako na potvoru mi vešla do pokoje.
„Isaku? Spíš ještě?" přešla blíž k mé posteli a já se posadil.
„Ne. Už ne." promnu si obličej, aby nepoznala neposedné slzy, které mi utekly.
„Fajn. Už je hotový oběd tak..." máma se zarazí v polovině věty a zvláštně se na mě zadívá. „Isaku? Ty pláčeš?" řekne překvapeně. Zastrčí si své hnědé vlnité vlasy za uši a přejde ke mně blíž.
„Ne" zalžu a odvrátím pohled.
„Co se stalo?" sedne si ke mně na postel a chytí mě za ruce. Její jsou jemné i po letech práce. „Jen jsem si na něco vzpomněl." podívám se opět na ní a pokusím se o úsměv.

∞∞∞

Po obědě jsem šel napsat Evenovi.

Vyrazíme?

Mezitím co jsem čekal na odpověď, jsem se převlékl do čistého.

Jasně. Počkám na zastávce.

Přišla zpráva od Evena. Vzal jsem telefon a vyrazil.

Už vyrážím. Myslíš, že mám něco tátovi a Petterovi přinést?

Napíšu mu nazpět, když jsem pod schody.

Hm... možná jo.

Zastavím se těsně před botami. Dám rychlou otočku do kuchyně a zkusím se podívat po něčem, co by mohl být, dobrý dárek.
Pak mi to ťukne do hlavy. Otevřu lednici a podívám se do dvířek. Víno. Je tu jedna nenačatá lahev. Vezmu si ji a jdu.

Mám víno. Vezmeš na to nějakou tašku, prosím?

Obuju se a vyrazím k tramvaji. Dojdu na zastávku a zkontroluju telefon.

Že jsi to ty :)

Usměju se nad zprávou. Rozhlédnu se kolem. Je tu prázdno. Líbí se mi bydlet v tak klidné čtvrti. Uslyším tramvaj a tak se ohlédnu jejím směrem. Zastaví přímo u mě. Nastoupím a první věc, které si všimnu je, že je zde k mé nelibosti mnoho lidí.
Projdu tramvají s vínem v ruce a nevšímám si zvědavých pohledů. Usadím se na jedné ze sedaček a čekám až se tramvaj rozjede. Přijde mi další zpráva, ale tentokrát od té nejmíň vhodné osoby. William.

Ahoj! Viděl jsem tě, jak nastupuješ do tramvaje ;) Bydlíš blízko?

Začínám se toho kluka bát. Chová se skoro jako stalker.

Píšeš docela nevhod Wille. A neřeknu ti, kde bydlím. Jinak, jak je možné, že jsi mě viděl a já tebe ne?

Odepíšu mu, než dojedu k Evenovi.

Byl jsi zády. Já jsem se tady procházel, nebydlím zas tak daleko, víš? Někdy se můžeš stavit ;)

Neoblomný. Tramvaj právě zastavila. Ve mně hrklo.

Williame, víš, že mám přítele... A navíc musím jít. Měj se.

Ukončil jsem náš rozhovor a rychle sklidil telefon. Zvedl jsem hlavu a uviděl Evena, jak si to ke mně kráčí s malou dárkovou taštičkou v ruce.
„Ahoj" sedl si vedle mě a políbil mě. Strnul jsem. Před tolika cizími lidmi jsem si ještě nezvykl.
„Ahoj" strnule jsem se na něj usmál.
„Tady je taška" podal mi dárkovou tašku určenou na lahev a já do ní vložil víno. Poté jsem ještě rychle napsal zprávu tátovi, že vyrážíme. Na mobilu jsem si však všiml ještě jedné zprávy od Willa.

Omlouvám se. Nechci ti pokazit vztah. Chci se jen seznámit. Spřátelit. Odpusť, jestli to chápeš jinak. Ano, nepopírám, že jsem gay a také se mi líbíš, ale vztah bych ti nezničil.

Usmál jsem se na zprávu. Bylo mi v tu chvíli jedno, že je vedle mě Even.

Děkuji :)

Odpověděl jsem a opět sklidiltelefon. Pak jsem si propletl prsty s Evenem a položil si hlavu na jeho rameno.