Osudový kluk

27. Kapitola

V tramvaji napíšu Evenovy.

Ahoj, máš čas jít teď ven? Jsem v tramvaji a skoro u tebe.

Jakoby Even pokaždé čekal, až mu napíšu nebo zavolám. Hned odpověděl.

Čau. Jo mám čas. Můžeme někam zajít.

Tramvaj zastaví a já vystoupím. Přes lidi jsem nejdříve ani neviděl, ale pak jsem stojícího Evena uviděl. Křivě se usmál.
„Jak to dopadlo?" přešel na hlavní téma.
„Zajímavě." shrnu svoje pocity. Jinak to vyjádřit nedokážu.
„Chci si o tom promluvit v soukromí..." porozhlédnu se kolem, kde čas od času někdo projde.
„Jo já vím. Táta je, ale doma..." ohlédne se na svůj dům.
„Ne, mám nápad. Jdeme!" rozejdeme se po chodnících a povídáme si o různých věcech. Někdy i o nás. Za patnáct minut dojdeme k mostu. Pod ním je obyčejná cesta z asfaltu. Sedneme si do stínu pod most a opřeme se zády o stěnu. Vjezd je sem naštěstí zakázán.
„Tak co se stalo? Pohádali jste se?" chytne mě za ruku. Otočím na něj hlavu. „Ne, nepohádali. Bylo to v klidu. Vše co jsem chtěl vědět, mi vysvětlil. A..." zlomil se mi hlas. Proč? Není to tak těžký!
„Co se děje?" odvrátím od něj pohled. Asi to je těžký.
„Jenom, tak mi řekl, že jsem měl mít sestru. Ale že se nenarodila..." sklopím hlavu, aby ty slzy neviděl. Slzy za mojí pravou sestru.
„Ale navrhl mi, abych s ním a s Petterem bydlel. A odstěhoval se od mámy a Kristofera." podívám se opět na něj. Even mě políbí na čelo.
„Mimochodem mám vyřídit, že jsme oba zvaní k nim na návštěvu." mile se usměje a hlavu mi chytne do dlaní.
„To zní skvěle. A už žádné slzy." palcem mi je setře a pak mě dlouze políbí na rty. Když se konečně odtáhne, promluví.
„A ty by si s ním chtěl bydlet? S ním a s Petterem?" vrátí se k tématu Even.
„Já nevím... Bojím se, aby to nebylo stejné jako s mámou... Ale zase naopak od mámy a Kristofera chci pryč. Táta mi chybí. Ty, by si to udělal?" Sesunu se po zdi a opřu se o Evena ramenem.
„Nemůžu ovlivňovat tvoje rozhodnutí, pokud chceš být se svým tátou." Even mě pohladí po tváři.
„Neovlivníš mě. A navíc, kdybych se rozhodl odejít já, ty by si musel s tátou trošku probrat nás. Provalilo by se to. Pokud to nepraskne už teď." rukou ho chytnu kolem pasu a schoulím se k němu. Even mě obejme. „Nesmí to prasknout. A nechci to říkat ani tátovi... Pokud se odstěhuješ, zvládneme to." svojí dlaní mi přitiskl hlavu blíže ke svojí hrudi. Zavřel jsem oči. Zažívám pocit lásky.

∞∞∞

Po dlouhém dni stráveném venku si i mé tělo řeklo o dlouhý odpočinek. Jen co jsem přišel domů, padl jsem do postele. Nemohl jsem však usnout. Přemýšlel jsem nad důležitým životním krokem. Chci ho podstoupit? Zhluboka jsem vydechl a vyhnal tím myšlenky z hlavy. Po chvíli jsem usnul.

∞∞∞

Probudilo mě cinknutí telefonu. Promnul jsem si oči a sáhl po telefonu. Nejdříve jsem se podíval, kolik je hodin. 11:04. Takhle dlouho jsem nespal ani nepamatuji. Podívám se, kdo mi píše. Táta.

Ahoj Isaku. Doufám, že jsem tě včera s tou nabídkou nějak nevyděsil. Tvářil si se tak.

Povzdychnu si nad zprávou. A uslyším hlasy. Otevřou se dveře. Schovám mobil pod peřinu a simuluji spánek.
„Isaku? Spíš ještě?" je to máma. A z ní zděšeně. Má strach? Neodpovím a dál ležím se zavřenýma očima, rukou pod hlavou, druhou vedle sebe a snažím se pravidelně oddychovat. Jen co uslyším jemné klapnutí dveří, dojde mi, že máma odešla. Vytáhnu telefon a odepíšu tátovy.

Ahoj tati. Ta nabídka mě překvapila a zvažuju jí. Ale nevyděsil jsi mě. Řeším teď hodně problémů ve škole a doma... tak jsem spíš ustaraný.

Pošlu zprávu a nakonec se konečně zvednu z postele.