Osudový kluk

5. Kapitola

Po této hodině zůstáváme ve stejné učebně. Následuje předmět se stejným učitelem. Even si z kapsy vytáhl mobil a začal se věnovat jemu. Za pár minut mu přišla dělat společnost Lisa. Začala se ho opět vyptávat na všemožné otázky. Nikoho jiného nepustila ke slovu a nepřipadalo v úvahu, aby někdo změnil téma od Evenova života. Mě to ovšem po chvíli začalo nudit. S Evenem jsem nepotřeboval, mluvit.
Z batohu jsem si vzal svoji lahev s pitím a odešel na chodbu. Nedalo se to poslouchat. Na chodbě jsem se opřel o zeď. Ani ne po minutě přišel Jonas a opřel se vedle mě.
„Taky jsi to nemohl poslouchat?" zeptám se ho a otočím na něj hlavu.
„Dalo by se to tak říct," podívá se na mě a zvedne obočí. „Co je?" pokrčím rameny a zmateně se na něj podívám. Napiju se přitom ze své lahve.
„Kdo všechno to ví?" zeptá se mě se zvláštním tónem v hlase. „Nechápu tvoji otázku," upozorním svého kamaráda, protože mi to v hlavě začne šrotovat na sto procent. Než se dočkám odpovědi, napiju se ještě jednou svého školního pití.
„Kdo všechno ví, že jsi gay?" vyplivnu vodu zpět do lahve. „Cože!?" nechápavě se na něj zadívám. „Nezapírej to," napomene mě a já odhaduji, že jsem v koncích. Jak na to přišel?
„Nikdo to neví!" přiznám nakonec. Před Jonasem už nemá cenu to zapírat. Zná mě příliš dobře.
„Takže jen já?" nedívá se na mě s nechutí, tak jak jsem předpokládal snad milionkrát při svých představách. „Jo," řeknu téměř neslyšně.
„Hádám, že nebudeš jediný. Rychle se to roznese," snažím se mluvit co nejvíc potichu. „Proč by mělo? Já to nikde rozhlašovat nebudu. Jsem přeci tvůj nejlepší kámoš. Neřeknu to ani těm třem!" poplácá mě po rameni.
„Máš na mysli Hermana, Lisu a Liv?" přikývne.
„Díky," dodám. „Jak jsi na to přišel?" optám se ho, abych věděl, čím jsem se prozradil. „No... napadlo mě to pořádně až před nedávnem. Motají se okolo tebe holky, ale ty jsi nikdy pořádný zájem neprojevil. Takže jsem došel k závěru, jestli se ti někdo třeba nelíbí, ale o holkách se moc ani nebavíš. Tak mě napadla teorie, že jsi nejspíš gay. A dnešek mě o tom docela přesvědčuje," řekne s ledovým klidem a vynechá i jakoukoliv urážlivou poznámku. Já pouze přikývnu, že jeho dedukci chápu.
„Líbí se ti? Myslím Evena," založí si ruce na hrudi a rty stočí do úšklebku. „Co!? Ne!!" zasměju se a praštím svého kamaráda do ramene. „Ne!??" rýpne si a rozcuchá mi vlasy. „Ne," řeknu klidně. Jonas mě chytne kolem ramen a jdeme zpět do učebny. „Pojď, prosím tě," zasměje se a ani já se neubráním úsměvu.
Ve třídě si Herman povídá s Liv a Lisa se pořád snaží flirtovat s Evenem. Jak se zdá dle jeho výrazu, přijde mu to otravné. Jakmile přijdeme zpět k nim, všechny pohledy se otočí na mě s Jonasem. Even sedí na židli u naší lavice s Lisou sedící před ním, na desce stolu. Herman s Liv stojí opodál opřeni o zeď.
Jonas pustí má ramena a jde za dvojicí opírající se o zeď. Cestou si neodpustí ušklíbnutí se na moji osobu. Já si jdu sednout na svoji židli vedle Evena. Jen co dosednu, přijde Liv a posadí se na klín. Levou ruku si opře o mé pravé rameno. Even se na nás zvláštně zahledí. Lisa mlčí. Očividně čeká až ji Even opět bude věnovat pozornost. Co všem kruci je? Jonas s Hermanem přijdou blíž, Jonas si zabere na sezení parapet a Herman se usadí vedle Lisy.
„Jak dlouho se znáte?" začne tentokrát s rozhovorem Even a já doufám, že odpoví někdo jiný než Lisa. „Od prváku. Já a Isak už od školky. Rozuměli jsme si, a stále rozumíme, tak trávíme veškerý čas spolu. Parta přátel se vším všudy!" začne se s ním naštěstí bavit Jonas. Spolužáci pomalu začínají chodit do třídy a dívají se na mě a Liv. Protočím nad těmi lidmi oči.
„Kdy jste se přistěhovali?" zapojím se opět do debaty. Podívám se na Evena a vzájemně si hledíme do očí. Ty jeho jsou světle modré, jako zimní obloha. Světlejší oči jsem ještě nikdy neviděl. „O víkendu." Even se chová jinak než, když jsme si povídali, jen my dva.
Zazvonilo opět na hodinu. Lisa seskočila z lavice a šla si sednout. Liv taktéž opustila můj klín a vydala se za ní. Jonas s Hermanem šli ihned za nimi ke své lavici, která byla hned před tou mojí, momentálně sdílenou s Evenem.
„Proč jste se přestěhovali?" zašeptám, mám pocit, že nechce, aby to někdo slyšel. Myslím si, že mně důvěřuje. Je mi to trochu zvláštní, ale jsem rád.
„Táta si našel novou práci a navíc už nechtěl žít v domě, kde zemřela máma a vyrůstal Dennis," odpoví šeptem, a můj pocit ohledně vložené důvěry se potvrdil. Není to dnes poprvé. Na jeho odpověď nic neřeknu. Nevím co. Proto pouze přikývnu hlavou k porozumění.