Osudový kluk

15. Kapitola

„Isaku!! Isaku!!! Vstávej!!" probudí mě křičící Nora.
„Jo-jo. Jsem vzhůru!" otevřu oči a rozmrkám rozespalost.
„Hurá" promluví hlas mezi dveřmi. Stočím tam pohled a uvidím Jonase s Hermanem. Dlaní si protřu oči a posadím se.
„Ahoj" pozdravím a oni přejdou k mojí posteli. Herman si sedne vedle mě a Jonas si přisune židli.
„Jak ti je?" Herman mi stiskne rameno a zase ho pustí.
„Fajn. Přišel jsem o něco ve škole?" podívám se na Hermana a potom na Jonase. „Ani ne. Ptali jsme se Evena, jak ti bylo. Vše nám řekl." Doufám, že tím vše nemyslí to, že mě Even na ošetřovně políbil.
„Aha" byl jsem rád, že jsem to vyslovil. Nevím, jestli to ví nebo ne.
„Tvoje máma s Kristoferem někam odjeli. Víš o tom?" podívám se na Jonase a tvářím se zmateně.
„Ne." zavrtím hlavou. „Nora a Erik tu zůstali?" vzpomenu si na moje nevlastní sourozence.
„Jo, vždyť tě teď Nora budila. Proč ti neřekli o tom, že jedou pryč? Zvlášť, když ti bylo tak blbě." zeptá se naopak Herman.
„Od doby co s námi žije Kristofer se ke mně chovají jako kukačka ke svému vejci." pokrčím rameny. „Už jsem si zvykl." uslyším dupání po schodech a po chvíli ke mně vtrhne Nora a za ní Erik.
„Pomoc!" zakřičí šestiletá holčička a schová se za Jonase.
„Eriku! Nech ji!" nevím co, kdo komu provedl, ale nechci, aby mě bolela hlava.
„Ale ona řekla, že se mi líbí Matias! A to není pravda!" zamrkám na mého nevlastního bratra. Já, Jonas i Herman na něj koukáme udiveně.
„Ehm..." vzpamatuju se „Noro omluv se. A nechte toho." přikážu a čekám, až udělají, co mají.
„Promiň. Byla to sranda." zahihňá se Nora, stále schovaná za Jonasem. Erik kývne a odejde. Nora se vydá za ním a cestou zavře dveře. Schovám obličej do dlaní.
„Koukám, že se ve vaší rodině rozrůstá homosexualita" začne mluvit Herman. Dvěma prsty na ruce si odkryju oko.
„Cože?" nechápu ho a odkryju si celý obličej.
„Tvůj táta je bisexuál, ty jsi gay a tvůj bratr možná taky." zbělám jako stěna. Jak to ví on!? Střelím pohledem po Jonasovi, ale ten jen pokrčí rameny. „Co!?... jak??... cože?" zakoktám a Herman se uchechtne.
„Vím to o tobě už dlouho. Jen jsem nevěděl jak ti to oznámit" pootevřu ústa k údivu.
„Proč to říkáš teď?" promluví místo mě Jonas.
„Došlo mi, že tobě to Isak řekne. A tak když jsme se dohodli, že sem půjdeme, mě to napadlo." podívá se na mě a já zavřu pusu.
„Pochybuju, že je Erik gay. Chová se k nim stejně jako Kristofer. Zabít! Roztrhat! Upálit!" napodobím Kristoferův hlas. Pamatuju si, že tohle řekl, když máma řekla co je táta zač.
„Nechcete změnit téma? Myslím, že tady Isak to tají právě kvůli Kristoferovi a mámě." zachrání mě ode dveří jdoucí Livin hlas. Počkat! Co!? Všichni se podíváme na Liv, která jde k nám. Sedne si na zem mezi Jonase a Hermana.
„Kde ses tu vzala?" prolomí ticho Jonas.
„Přišla jsem a Erik mě pustil dovnitř. Šla jsem rovnou sem. Očividně jste mě neslyšeli." přejela nás pohledem.
„Isaku, proč jsi nic neřekl?" spočine na mě pohledem. Vzpamatuji se a odpovím.
„Nechci, aby to někdo věděl. Bojím se reakcí ostatních. A navíc máma a Kristofer. Nejspíše by mě vyhodili z domu." dívají se na mě už i Jonas a Herman.
„Bereme, tě jaký jsi uvnitř. Ne jestli jsi gay nebo ne." rozhodí rukama a usměje se.
„Nenavrhovala jsi, abychom změnili téma?" promluví konečně i Herman. Já, Jonas a Liv se uchechtneme. Začneme řešit spoustu věcí. Řekl bych jim o Evenovy, ale není v podstatě co říct, o tátovy, ale nechci narušovat celé naše soukromí a taky o mých citech ohledně Evena. Nechám si to prostě všechno pro sebe. Cinknul mi telefon. Zpráva od Evena.

Je ti dobře?

Usměju se nad zprávou.

Budeš mě kontrolovat často?

Napíšu místo odpovědi.
„Kdo píše?" zeptá se mě Jonas. Všechny pohledy opět spočívají na mě. Tohle jim říct můžu.
„Even. Ptá se, jak mi je." pokrčím rameny a nevšímám si zvídavých obličejů. Další cinknutí.

Ano! Mám o tebe starost!

Tohle mě zahřálo u srdce.

Bojíš se o mě víc než moje máma.

Odepíšu nazpět a odložím telefon.
„Jdi s ním někam!" navrhne Liv a mě zaskočí slina v krku.
„Hva!?" odpovím jen, co se přestanu dusit.
„Myslím, že to by nikam nevedlo. On není gay." odpoví místo mě Jonas.
„Jonas má pravdu. A navíc k čemu by to bylo?" zeptám se Liv a znovu mně cinkne telefon. Podívám se na zprávu. Opět Even.

Líbíš se mi. Mám tě rád.

Nevím co napsat. Mám mu to říct?

Ty se mi taky líbíš. Taky tě mám rád, ale zůstaneme u toho, jak to je teď. OK?

Napíšu nakonec. Nevím, jestli mě to mrzí.

OK ;)

Ani u tohoto to nevím. „No, když je to takhle tak asi k ničemu" uzavře rozhovor Herman.

∞∞∞

Několik hodin si ještě povídáme. Pak, ale všichni odešli.
„Isaku?" přišel ke mně do pokoje Erik.
„Ano?" otočil jsem se na kolečkové židli od stolu.
„Víš, jak Nora říkala, že se mi líbí Matias?" přikývnu na souhlas. Erik je na desetiletého kluka hodně citlivý. Proto se posadil na jednu moji nohu.
„Měla asi pravdu." steče mu po tváři slza. Jsem trošku zaskočený, ale v ničem neváhám. Utřu mu slzu a usměju se na něj.
„A v čem je přesně problém?" nakloním hlavu, abych mu viděl lépe do tváře. „Táta s mámou říkají, že je to nepřirozený a že by takové lidi měli zabít." opře si hlavu o moji hruď.
„Víš Eriku," zvedne opět hlavu a podívá se mi do očí. „Mě se taky líbí jeden kluk. Ale nesmíš to říct rodičům, ano? Ani o mně. Ani o sobě. Oni nemají rádi takový lidi. Můj táta byl taky takový a máma ho vyhodila z domu a rozvedli se. Teď ho nesnáší." smutně jsem se pousmál a pohladil Erika po vlasech. Opět položil svoji hlavu na moji hruď. Objal jsem ho a hladil po zádech. Já tu nikoho neměl, aby mi s tím pomohl. Tak jsem tady pro Erika, aby to neměl těžký jako já.
„Jak se jmenuje?" zeptá se na neurčitou osobu.
„Kdo?" odpovím mu otázkou.
„Ten kluk. Jak se jmenuje?" upřesní svoji otázku.
„Even Larsen" vybavím si jeho obličej. Každičký detail. Hlavně rty. A potom jak mě políbil na ošetřovně.
„A jak dlouho se ti líbí kluci?" je zvláštní jak menší děti nepoužívají oslovení gay.
„Od dvanácti," přiznám popravdě.
„Řekl jsi to někdy někomu?" zavrtí se, aby si na mém klíně udělal větší pohodlí.
„Ví to jen lidé, kterým věřím a nejsou jako máma a Kristofer." Erik i Nora jsou zvyklí, že mu neříkám tati. Ví, že to není můj otec.
„Kdo třeba?" ptá se dál. Začíná být otravný.
„Jonas, Herman, Liv, Nora, ty. To je všechno. Nikdo jiný." povzdechnu si. Ach jo. „Nora?" zeptá se překvapeně.
„Ano." podívám se na hodiny. Čas utíká rychle. Je 18:49. Máma a Kristofer tu stále nejsou. Kde můžou být?
Erik chvíli ještě něco brbrlal, ale pak jsem už uslyšel plynulé oddechování. Usnul. Pomalu s ním vstanu a přenesu ho k sobě do postele. Lehnu si vedle něho a on si nevědomky položí hlavu na mé rameno. Otevřou se dveře. Nora. Dveře za sebou opět zavře. Vleze si k nám do postele a za několik minut usne s hlavou položenou na mojí hrudi.